Do Česka přicházejí z Ukrajiny především ženy s dětmi. Otcové rodin zůstali doma, aby bojovali proti Rusům. Ve frontových oblastech ale zůstali i civilisté, často starší lidé, kteří odejít nechtěli, nebo nemohli. Jak se jim všem daří, zda jsou živí a zdraví, jestli mají co jíst a pít, ale manželky a potomci často netuší. Zhoršuje to jejich duševní stav, s nímž se uprchlíkům snaží pomoci psychologové.
„Pijí dešťovou vodu nebo ji hledají ve studnách.“ Uprchlíci se bojí o blízké na Ukrajině
UDÁLOSTI: Podařilo se jim utéct do bezpečí, přesto strádají (zdroj: ČT24)
Ukrajinští muži ve věku mezi 18 a 60 lety museli v zemi zůstat kvůli povinnosti bojovat. Opustit ji ale nemohli ani další lidé, a to z různých důvodů. „Manželova matka zůstala v Černihivu, prožila strašné věci. Raketa proletěla jejich panelákem. Utrpěla těžká zranění hlavy, ruky a byla v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Teď se pomalu zotavuje,“ vylíčila uprchlice Julija.
Denně se snaží s manželem a příbuznými komunikovat. Zprávy o tom, že lidé nejen v Černihivu strádají, snáší špatně. „Nemají pitnou vodu. Pijí dešťovou vodu nebo ji hledají ve studnách. Když mají z čeho, tak upečou chleba,“ popsala, jak se teď v jejím domovském městě žije.
Rusko, které po osmi letech zamrzlého konfliktu zahájilo 24. února rozsáhlou invazi na Ukrajinu, viní z genocidy. „Chtějí nás vymazat z povrchu zemského. To není válečný konflikt, to je genocida našeho lidu,“ prohlásila uprchlice Julija.
Její matka Olena, která opustila vlast spolu s dcerou a vnoučaty, doufá, že svět proti válce nakonec zasáhne. „Bolí mě srdce a duše, když vidím, jak je v mém rodném městě těžko. Obracím se na všechny státy a lídry zemí: Prosíme vás o pomoc, pomozte zachránit naši zemi, naši Ukrajinu,“ řekla s pláčem.
Rodina zatím zůstává v provizorní ubytovně, spí na matracích na zemi a jí u společného stolu s dalšími uprchlíky. Především si přejí, aby válka rychle skončila a všichni se mohli vrátit domů.