V Česku je nedostatek zařízení, která se starají o pacienty čekající na smrt, domnívá se režisérka Adéla Komrzý. Natočila dokument s názvem Jednotka intenzivního života, kde ukazuje, jak paliativní péče funguje a jaké mají potřeby pacienti s nevyléčitelnou nemocí. Doufá, že snímek pomůže vysvětlit, co paliativní péče je a jak je důležitá. Komrzý byla hostem Devadesátky ČT24.
Paliativní péče v Česku je zatím luxus, myslí si režisérka dokumentu
69 minut
Devadesátka ČT24: Důstojné odcházení
„V současné chvíli z mého pohledu je paliativní péče luxus. Bohužel, paliativní týmy jsou ve zhruba třiceti nemocnicích, v deseti fungují lépe, jsou více rozvinuté, ale v Česku je okolo dvou set nemocnic, to srovnání je vypovídající,“ řekla Komrzý.
Režisérku k natočení dokumentu přiměla negativní zkušenost s umíráním v rodině. Chtěla proto snímkem ukázat, jak je možné vnímat poslední chvíle před smrtí, protože úkolem paliativní péče je zkvalitnění života pacienta. „Je to samozřejmě závěr života, i když toho času nezbývá mnoho. Paliativní péče se nezaobírá pouze nemocí, ale kouká se na člověka komplexně,“ dodala.
Komrzý měla při natáčení štěstí, protože potkávala pacienty, kteří se díky péči paliativních lékařů dostali z nemocnice domů. Chtěla také snímkem vyjádřit, jak má konec života důstojně vypadat nejen pro nemocného, ale také jeho okolí.
Obavy ze smrti
Ve snímku vystoupila také sestra jednoho z pacientů Veronika Brumlichová. Popsala, že k účasti v dokumentu rodinu přiměl její nemocný bratr. „I kdyby to pomohlo jednomu člověku, tak řekl, že je to pomoc,“ dodala.
Zároveň uvedla, že když za rodinou přišel paliativní tým, tak se všichni lekli. „V průběhu bratrovy nemoci jsme zjistili, že to tak opravdu není. Paliatři jsou tady od toho, aby pomohli pacientovi i rodině zvládnout nemoc bez ohledu na to, jak dopadne,“ popsala.
Postoje veřejnosti ohledně smrti a umírání zjišťovala před několika lety agentura Stem/Mark pro neziskovou organizaci Cesta domů. V opakovaných průzkumech došla k tomu, že tato témata jsou v české společnosti stále málo známá. Většina populace si myslí, že se o nich dostatečně nemluví. Lidé se na umírání nejvíc obávají ztráty soběstačnosti a také bolesti. Následují obavy z odloučení od blízkých, osamocenosti, duševního strádání a strach z toho, co bude po smrti.
