Ani při ročním čekání na transplantaci ledvin a slinivky nepřestala Renata Kalenská pracovat. Naopak, novinařina ji během těžkého období držela. „Moderovala jsem i v době, kdy jsem chodila na dialýzu. Sestry se mi smály, že jsem si lehla a s počítačem na klíně jsem psala scénář,“ vzpomíná novinářka Deníku N, která se během celé kariéry zaměřuje na rozhovory. Na ty nejlepší i na ty, po kterých musela do nemocnice, vzpomíná Kalenská v podcastu Background ČT24.
Psaní bylo její vášní odjakživa, takže když se v osmnácti letech odstěhovala z Jičína do Prahy, byla práce v novinách jejím cílem. Jenže cesta k ní nebyla jednoduchá. „Pracovala jsem v Komerční bance, provázela jsem na zámku, prodávala jsem hondy,“ vyjmenovává Renata Kalenská profese, kterým se věnovala předtím, než začala pracovat v Lidových novinách.
V nejstarším českém deníku pracovala několik let. Nejprve se věnovala ČSSD a KSČM, postupně se ale dostala k rozhovorům. „Začala jsem rozhovorem s kardinálem Miloslavem Vlkem. Byla jsem nejapně drzá a ptala jsem se ho na intimní věci, třeba na celibát,“ vzpomíná s úsměvem. „Pan kardinál byl ale trpělivý a nevyhodil mě, takže to tak špatně nedopadlo. Dneska už bych se tak ale nezeptala.“
Tehdejšímu šéfredaktorovi Pavlu Šafrovi se interview s kardinálem líbilo, a Kalenská proto u rozhovorů zůstala. „Sednout si s člověkem, snažit se mu dostat pod kůži, vytvořit si nějakou mozaiku a do ní doplnit, co mi chybí,“ odhaluje svůj postup, kterým se řídila jak v časopisu Týden, tak po svém návratu do Lidových novin. Od té doby pořídila i několik knižních rozhovorů, mimo jiné s Otakarem Motejlem, Jiřím Stránským či naposledy s Karlem Schwarzenbergem.
Po rozhovoru s Rychetským ji odvezla záchranka
Právě s bývalým ministrem zahraničí vedla Kalenská rozhovor přibližně pět měsíců, tedy výrazně méně než s ostatními respondenty. „Bývá to tak kolem roku. Za Karlem Schwarzenbergem jsem ale jezdila jednou za týden a na Dřevíči, kde bydlí, jsem zůstávala celý víkend, takže jsme hodně pracovali,“ vysvětluje novinářka. Nejraději ovšem vzpomíná na knižní rozhovor se spisovatelem Jiřím Stránským. „Myslím si, že tu strašně chybí. Troufnu si říct, že jsme byli přátelé.“
Vítězka Ceny Ferdinanda Peroutky z roku 2006 má za sebou i řadu negativních rozhovorů, a to zejména s politiky. Jiří Paroubek ji jako premiér dokonce vyhodil z Kramářovy vily, podle Kalenské kvůli tomu, že mu řekla, že nemá pravdu. Václav Klaus ji pak prý iritoval tím, jak se ji snažil rozhodit. „Má tendenci novináře ponížit, a když má pocit, že dostatečně změknul, tak řekne, že může začít. Nevím, jestli někdy někdo změknul, ale mě to spíš naštvalo, takže jsme pak proti sobě seděli jako dva kohouti,“ vypráví.
Kvůli některým rozhovorům s politiky – například s bývalým ministrem spravedlnosti Pavlem Rychetským – musela dokonce do nemocnice. „Pamatuju si, že mě ze Strakovy akademie odvážela záchranka,“ říká s narážkou na cukrovku. „Při rozhovoru s Miroslavem Kalouskem a Vojtěchem Filipem jsem padala do hypoglykemií nebo hyperglykemií. Glykemie souvisí se stresem, takže když mě politik opravdu štval, tak šla glykemie nahoru, případně dolů,“ vysvětluje.
Pracovala i během dialýzy
Zdravotní potíže provázely Kalenskou dlouhodobě, v novinářské profesi ji ale nezastavily. „Ta práce mě opravdu nabíjí. Na Seznamu jsem moderovala i v době, kdy jsem chodila na dialýzu. Sestry se mi smály, že jsem si lehla a s počítačem na klíně jsem psala scénář,“ popisuje roční období, kdy čekala na vhodnou ledvinu a slinivku od dárce. „Kdybych tam ale chodila a chovala se jako pacient, tak by mě to drtilo. Práce mě držela.“
Asi tři měsíce po úspěšné transplantaci začala zase pracovat, krátce nato však odešla do nově fungujícího Deníku N. „Když jsem sledovala, jak vzniká, tak jsem záviděla to nadšení. Připomínalo mi to devadesátky,“ říká s dovětkem, že když ji z Deníku N oslovili s nabídkou, tak hned souhlasila. „Je to nejotevřenější a nejdemokratičtější redakce, jakou jsem kdy zažila. Jsem fakt nadšená,“ neskrývá radost i po více než třech letech na nové adrese.
Při rozhovorech preferuje osobní kontakt, covidová pandemie ji ale přinutila ptát se respondentů i přes telefon nebo kameru. Jako pacientka po transplantaci byla navíc opatrnější a začátek epidemie trávila na chalupě. Nepříjemné situace ale novinářsky „využila“ a v prvních měsících psala z izolace deník. „Psala mi spousta nemocných lidí, jak jim to pomohlo,“ osvětluje přínos svého deníku.
O transplantacích píše knižní rozhovor
Pocit, že její práce má smysl, měla Kalenská i poté, co v roce 2018 vyzpovídala Jiřího Kylara, jednu z obětí sexuálního obtěžování v církvi. Rozhovor spustil jak změny v katolické církvi, tak reakce dalších obětí. „Pořád se jich na něj obrací desítky a založil organizaci, která jim pomáhá,“ poznamenává Kalenská. Později se setkala i s knězem, který měl Kylara obtěžovat. „Lidsky to byl strašně nepříjemný zážitek. Samozřejmě to popíral, ale už byl starý muž a asi tři čtvrtě roku poté zemřel.“
Podle Kalenské, která má sama zkušenost se znásilněním, je důležité o těchto tématech mluvit. Nemyslí si, že by mohl být novinář pro oběť jakýmsi terapeutem, neměl by ale klást necitlivé otázky. „Beru to tak, že se do nich umím vžít a že se nebudu ptát na to, jestli měla krátkou sukni nebo vypila alkohol.“
Momentálně Kalenská pracuje na knize o transplantacích. „Mám ji odevzdat do konce roku, tak doufám, že to stihnu,“ směje se novinářka, na základě jejíchž rozhovorů vznikla i divadelní hra J. A. Pitínského. „Přišlo mi to jako hrozný úlet, ale když jsem viděla herce, tak mi bylo okamžitě dobře,“ vypráví s dovětkem, že si samu sebe i v několika představeních zahrála.
Rozhovorů udělala podle svých slov možná přes tisíc, mezi nimi i ty, které by si ráda ještě zopakovala, ale už nemůže. „Jiřina Šiklová, Václav Havel,“ vyjmenovává vytoužené respondenty. A s kým ještě naopak nemluvila, ale chtěla by? „Strašně ráda bych si pozvala Milana Kunderu, ale to se nepodaří,“ naráží na to, že slavný spisovatel s českými novináři nekomunikuje.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na YouTube, Spotify, Soundclound, Podcasty Google a Apple Podcasts.
