Diplomat Michael Žantovský v Událostech, komentářích uvedl, že zesnulý Henry Kissinger „úplně změnil povahu studené války“, nešlo však o prý o revolucionáře, který by chtěl měnit status quo – naopak spíš zastával národní, tedy americké zájmy. Kissinger, jenž zemřel ve čtvrtek ve věku sto let, stál u řady rozhodnutí týkajících se konfliktů na celé planetě. Šlo asi o nejvlivnější osobnost americké poválečné zahraniční politiky.
Podle Žantovského odchází velká postava, která ale „jako všechny velké postavy není postava jednorozměrná“. Měl za sebou velké úspěchy, byl však i právem kritizovaný. „Nebyl to revolucionář, byl to spíš člověk, který se snažil ubránit, udržet status quo a hájit americké zájmy, tak jak jen to nejlépe dovedl,“ uvedl Žantovský s tím, že šlo o politika, jenž příliš nepodléhal „ideologickému pohledu“.
Kissinger byl v sedmdesátých letech pravou rukou prezidentů Nixona a Forda, a to pro klíčová rozhodování vůči komunistickým mocnostem – pro sbližování s Čínou, stahování z Vietnamu i prohlubování kontaktů se Sovětským svazem. Byl ale i kritizován, a nevyhnul se ani obviněním z válečných zločinů.
Ač v roce 1973 získal Nobelovu cenu míru za odchod Američanů z války ve Vietnamu, prosadil smrtící kampaň náletů na severní Vietnam a Kambodžu. Kritika přišla za americké angažmá v Latinské Americe – podporu pravicového převratu v Chile, špinavé války proti disidentům v Argentině.
Havlovi předal svůj článek
Kissinger podle Žantovského dosáhl výsledku, jenž „úplně změnil povahu studené války a pravděpodobně výrazně přispěl k jejímu výsledku“. „Pochopil dříve než jiní, že Sovětský svaz a Čínská lidová republika nemají společný zájem a že posilováním vztahu s Čínou vlastně výrazně, rozhodujícím způsobem oslabí sovětský vliv,“ míní Žantovský.
Bývalý poradce Václava Havla také vzpomínal na to, že Kissinger navštívil exprezidenta na Pražském hradě v červnu 1990 a přivezl mu svůj článek z časopisu Newsweek, v němž argumentoval, že by Československo, Polsko a Maďarsko měli vytvořit neutrální „nárazníkový pás“ mezi Západem a Východem po rakouském vzoru.
„V roce 1990 Henry Kissinger nepřesvědčoval Havla o vstupu do NATO, ale ani Havel v červnu 1990 ještě nebyl tím rozhodným zastáncem vstupu do NATO. To se odehrálo až o rok později po pokusu o puč v Moskvě. V roce 1991 jsme pochopili, že na to, že Sovětský svaz bude dlouhodobě přívržencem změn v Evropě, spoléhat nelze, že je možný opačný scénář a že se proti tomu musíme pojistit,“ vzpomíná Žantovský.
