Nová Poslanecká sněmovna již má za sebou vydání dvou svých členů a ve středu bude jednat o dvou dalších. I když vydání Bohuslava Svobody (ODS) a Pavla Růžičky (ANO) mandátový a imunitní výbor nedoporučil, je v poslední době spíše výjimečné, když poslanci své kolegy před policií ochrání. V minulosti bylo odmítnutí žádosti mnohem častější. Až do roku 2013 přitom odmítnutí zároveň znamenalo, že je případ uzavřen jednou provždy.
Mandát za mřížemi. Poslanci vydávají kolegy ochotněji než kdysi
Prvního trestně stíhaného poslance měla Česká republika v roce 1995. Tento nezáviděníhodný primát patřil poslanci SPR-RSČ Janu Vikovi. Jeden z nejmladších členů tehdejší sněmovny figuroval v kauze letáků s názvem Informace spolkové vlády pro vedení sudetoněmeckého landsmanschaftu.
Ty měly navodit dojem, že se někteří političtí konkurenti republikánů pokoušejí vyjednávat se sudetskými Němci a že se chystají splnit jejich restituční požadavky.
Hlasování o vydání Andreje Babiše
Podle policie šlo o trestný čin šíření poplašné zprávy. Historicky první vydání poslance k trestnímu stíhání ovšem zdaleka nebylo jednomyslné. Hlasovalo pro ně 73 poslanců, což byla při účasti pouhých 134 členů sněmovny dostatečná většina. Zároveň však bylo 21 poslanců výslovně proti – a to nejen republikáni, ale také komunisté a členové Levého bloku.
Argumentovali mimo jiné tím, že má čin politické pozadí, a tak by se na něj měla imunita vztahovat. „Je to projev politické slabosti koalice a projev její neschopnosti problém zvládnout politickými prostředky,“ zaznělo tehdy například od poslance Levého bloku Zdeňka Vorlíčka.
90. léta: Éra žádostí o republikány
Jan Vik sice byl první poslancem, kterého směli policisté stíhat, ale zdaleka nebyl první, o kterého žádali. Již v roce 1993 obdrželo tehdejší vedení sněmovny žádost o vydání poslance ODA Čestmíra Hofhanzla. Policisté jej tehdy chtěli stíhat za pomluvu, šlo o Hofhanzlovo kritické vyjádření o zlínské nemocnici, které pronesl již v roce 1990.
Čestmír Hofhanzl byl zároveň v prvních letech Poslanecké sněmovny výjimkou z toho hlediska, že nepatřil do řad SPR-RSČ. Kromě Vika chtěla policie v prvním volebním období (tj. do roku 1996) stíhat ještě další dva republikány, ale obě žádosti poslanci odmítli.
Jan Vik tak byl první vydaný poslanec a zároveň jediný, kterého kolegové vydali v prvním volebním období Poslanecké sněmovny. Zároveň se na Vikovi ukázalo, že ne vždy stačí hlasovat o konkrétním poslanci jednou. Ve volbách v roce 1996 totiž obhájil křeslo a s novým mandátem znovu nabyl plnou imunitu. Sněmovna tak musela o Vikově vydání hlasovat znovu, ale tentokrát jej již nevydala.
Josef Krejsa byl posledním vydaným republikánem
V době, kdy poslanci opakovaně jednali o policejních žádostech vztahujících se na republikány, zaznívaly i hlasy, že pouhým vydáním se z poslanců stávají mučedníci. „Jestliže v době množících se společenských problémů vytvoříme zdánlivé mučedníky, vytvoříme ghetto, které se ještě více semkne, a uděláme lidem, kteří hlásají nepřijatelné věci, negativní reklamu,“ konstatoval v roce 1997 komunistický poslanec Miloslav Ransdorf.
Právě v roce 1997 jednala sněmovna hned o šesti žádostech o vydání poslanců SPR-RSČ. Jednou z nich byla opakovaná žádost o Jana Vika, kterou sněmovna projednala v rámci „balíku“ hned pěti republikánských poslanců, o které policisté stáli. Sněmovna vydala tři z nich včetně předsedy SPR-RSČ Miroslava Sládka.
Ten se o rok později stal prvním politikem, jehož trestní stíhání dospělo k formálnímu konci. Policisté se domnívali, že Sládek spáchal trestný čin podněcování rasové a národnostní nenávisti, když v roce 1996 na demonstraci proti Česko-německé deklaraci pronesl: „Můžeme litovat jen toho, že jsme Němců zabili málo.“ Soud s nimi však nesouhlasil a Miroslava Sládka osvobodil.
Prvním potrestaným poslancem se tak stal jiný republikán – Josef Krejsa. Soud jej potrestal trestním příkazem za články s protiromskou tematikou, které publikoval v periodiku Republika. Sněmovna jej k trestnímu stíhání vydala v červenci 1997 a vydáním Krejsy (který byl zároveň vydán i v únoru, ale kvůli jiné záležitosti – a tu policie nikdy nedotáhla do konce, takže se na ni v roce 2008 vztáhla obecná amnestie) skončila éra vydávání republikánů.
SPR-RSČ se ostatně v předčasných volbách v roce 1998 do sněmovny vůbec nedostala.
Ministry zprvu poslanci vydávat nechtěli
V té době ovšem již začala policie cílit jinam než na výroky nebo články kontroverzních poslanců. Do sněmovny začaly přicházet žádosti o vydání bývalých ministrů. Prvním z nich byl ministr financí Klausových vlád Ivan Kočárník (ODS), kterého chtěli vyšetřovatelé obvinit za to, že bez schválení ve vládě podepsal státní záruky na krytí ztrát České spořitelny.
Zároveň hlasovali poslanci také o vydání posledního československého premiéra a pozdějšího ministra dopravy či zdravotnictví Jana Stráského (původně ODS, později US). V jeho případě šlo o údajné zneužití pravomoci při výběru provozovatele letecké záchranky v západních Čechách.
Ani jednoho exministra sněmovna nevydala, stejně tak v roce 2000 odmítli poslanci vydat tehdejšího ministra bez portfeje Jaroslava Baštu (ČSSD), ale i pozdější ministryni práce a sociálních věcí Ludmilu Müllerovou (tehdy KDU-ČSL, ale na ministerstvu později již za TOP 09).
Ministři Klausovy vlády
Jak široká má být imunita?
Zároveň také začaly do sněmovny přicházet ve větším počtu žádosti, které s politikou vůbec nesouvisely, ale šly ruku v ruce s obrovským nárůstem motorizace české společnosti v 90. letech. Ani poslancům se nevyhýbaly dopravní nehody, nevyhýbaly se jim ani nehody vážné, které sami způsobili.
V roce 1998 tak sněmovna hned dvakrát vydávala poslance ODS Jiřího Payne – podobně jako kdysi Jan Vik i Payne obhájil po svém vydání mandát, a tak musela policie poslat žádost znovu. Na rozdíl od Vika byl Jiří Payne vydán i napodruhé. Sám k tomu ostatně své kolegy ve sněmovně nabádal.
„Vzhledem k tomu, že v případě této autonehody nešlo o žádnou politickou záležitost, mám za to, že imunita se na tento případ vztahovat nemá,“ řekl tehdy Payne.
Dva bývalí poslanci, o jejichž vydání byla sněmovna požádána. Jiřího Payne vydala kvůli nehodě v roce 1998, o patnáct let později pak přišla žádost o tehdejšího premiéra v demisi Petra Nečase. Státní zastupitelství ji ale záhy stáhlo.
Myšlenka, že by se poslanecká imunita zúžila natolik, že by se některých trestných činů vůbec netýkala, od té doby ještě několikrát zazněla, ale dosud se neuchytila.
Přesto Nečasova vláda prosadila zásadní změnu, která imunitu výrazně omezila. Novela z roku 2013 totiž zrušila tzv. doživotní imunitu, která dávala sněmovnímu plénu absolutní moc. Jestliže poslance, o kterého se policie zajímala, jeho kolegové nevydali, jeho role v případu tím končila a policie se k němu již nikdy nemohla vrátit. Podle nového pojetí naopak kryje imunita pouze funkční období poslance.
O tom se přesvědčila dosud poslední nevydaná poslankyně Zuzana Kailová (ČSSD). Poté, co policisté neuspěli v roce 2014 se žádostí o její vydání kvůli kauze ústeckého vítání občánků, obvinili ji loni, když poslankyní přestala být. To by dříve nešlo. Například kauza Vikových „německých“ letáků skončila nadobro u ledu.
Na minulost policie nezapomíná
Případ exploslankyně – a zároveň bývalé náměstkyně ústeckého primátora – Kailové zároveň spadá do pomyslné kategorie žádostí, které jsou v poslední době nejčastější a souvisejí s působením dotyčného poslance v jiné funkci.
Kromě exministrů Kočárníka, Stráského či později Vlasty Parkanové žádala policie především o řadu bývalých komunálních či krajských politiků. Jejich vydávání je přitom dnes již docela běžné, odmítnutí se policisté – navzdory často vyhroceným diskusím – dočkají jen zřídka.
K politikům vydaným a obviněným kvůli své činnosti v „nižších patrech“ patří bývalý pražský primátor Bohuslav Svoboda (ODS) stíhaný v souvislosti s Opencard, někdejší hejtman Karlovarského kraje Josef Novotný (jako hejtman ČSSD, v době žádosti již nestr.) a jeho bývalý náměstek Jaroslav Borka (KSČM), kterých se týká kauza ROP Severozápad. Dále bývalý středočeský hejtman David Rath (jako hejtman ČSSD, později nestr.) či někdejší kolínský místostarosta Roman Pekárek (poslancem za ODS).
Právě Pekárek byl prvním poslancem, který byl v době, kdy vykonával mandát, odsouzen a také seděl ve vězení. Do sněmovny se dostal v roce 2012 jako náhradník za rebelující poslance ODS a již tehdy se nad ním houpal Damoklův meč nepravomocného rozsudku. Nakonec dostal u odvolacího soudu pět let „natvrdo“ za to, že jako místostarosta Kolína chtěl úplatek za výhodnější prodej městských pozemků. Počátkem roku 2013 pak nastoupil do vězení, poslancem však zůstal až do léta téhož roku, kdy se sněmovna rozpustila.
Za mřížemi v době svého poslancování pobývali také Miroslav Sládek a David Rath, v jejich případech však šlo o vazbu. Rath během svého pobytu ve vazbě dvakrát přijel do sněmovny, kde přednesl projevy.
obrázek
Vězení i svoboda
Ačkoli byl Roman Pekárek prvním poslancem, který skončil ve vězení ještě v době, kdy vykonával mandát, nebyl jediný, kterého soudy potrestaly poměrně vysokým trestem. Zatímco například dopravní nehody zpravidla končily peněžitým trestem, případně zákazem řízení, exposlanec Petr Wolf by měl strávit šest let za mřížemi. Pravomocný verdikt padl v roce 2012, záhy se ale ukázalo, že není doma a zřejmě ani v republice. Do vězení tak zatím nenastoupil, je na něj vydán mezinárodní zatykač.
Jiní vydaní poslanci skončili podstatně lépe. Ti, které policie chtěla, aby je mohla obvinit kvůli vážným dopravním nehodám, které způsobili, skončili zpravidla s peněžitým trestem, případně přišli o řidičský průkaz. Například stíhání někdejšího předsedy lidovců Jana Kasala bylo podmíněně zastaveno poté, co se mimosoudně vyrovnal s poškozenými.
V řadě případů byli poslanci nakonec osvobozeni. To platilo pro Sládka, ale například i někdejšího ministra dopravy a šéfa Věcí veřejných Víta Bártu a odpadlíka z jeho strany Jaroslava Škárku.
Osvobozen byl také další někdejší poslanec Věcí veřejných Otto Chaloupka. Řada dalších včetně Davida Ratha, Bohuslava Svobody či nedávno vydaného premiéra v demisi Andreje Babiše (ANO) na pravomocné rozsudky stále čeká.
Nejen sněmovna
Imunitu nemají pouze poslanci, ale i další ústavní činitelé. Podobný rozruch jako žádosti o vydání poslanců k trestnímu stíhání vyvolávají i žádosti o vydání senátorů, i když jich do horní komory přichází přece jenom podstatně méně. Prvním vydaným senátorem se stal v roce 2001 Ondřej Feber (US) kvůli dopravní nehodě.
Patrně nejkontroverznější však bylo jednání o Jiřím Čunkovi v roce 2007. Situace nebyla nepodobná té současné, kdy sněmovna vydávala premiéra Babiše. Čunek byl tehdy prvním místopředsedou vlády a policie jej chtěla obvinit z korupce. Senát jej nakonec vydal a soud očistil.
K vydaným senátorům patřil v roce 2003 také Vladimír Železný. Téhož roku také horní komora vydala Alexandra Nováka, který později skončil ve vězení.