Současné kroky vlády k zmírnění dopadů zvyšujících se cen energií odhalují strukturální problém rozpočtu mezi příjmy a výdaji, míní předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. V pořadu Události, komentáře dodal, že je nutné, aby se ekonomičtí odborníci shodli na tom, kterou cestou v řešení ekonomické krize by se měl stát ubírat. Dosud podle něj probíhají pouze „paralelní dialogy, ve kterých si lidé navzájem nerozumí, co vlastně chtějí a co má být konečný stav“ současné krize.
Kolem řešení cen energií je chaos, je nutné vybrat jednu cestu, míní Hampl
10 minut
Události, komentáře: Rozhovor s předsedou Národní rozpočtové rady Mojmírem Hamplem
Největším problémem je pro státní rozpočet podle Hampla z makroekonomického hlediska nesoulad mezi příjmy a výdaji do státní kasy. Mimořádné kroky vlády, jako ve čtvrtek schválený úsporný tarif na pomoc domácnostem se zvyšujícími se cenami energií, podle něj v tomto ohledu problém zrcadlí. „Je důležité říct, že se tím o to více obnažuje velký problém, který máme strukturálně a který postupem času narůstá,“ dodal.
Řešení energetické krize má podle něj v politické rovině tři možná východiska. Myslí si ale, že odborníci a politici se ve východiscích neshodují, což znemožňuje konstruktivní diskuzi.
Prvním řešením je zestátnění systému energií a poskytování energie jako veřejného statku. Druhou možností je podle něj zastropování cen energií. „Trh necháte fungovat, ale generujete cenu, kterou nejste ochoten akceptovat, a tak budete uměle určovat cenu, která je pod tím. To ale znamená, že bude potřeba něco kompenzovat výrobcům a jako v Maďarsku by se řešil problém nedostatku, protože bude větší spotřeba než při rovnovážné ceně,“ dodal.
Třetí možností, na které se dle něj shoduje většina států Evropské unie včetně Česka, je vnímání současné krize jako mimořádné události. Vlády v tomto případě kompenzují části populace dopady zvyšujících se cen. Apeloval na to, že k dalšímu posunu je potřeba společně prosazovat pouze jednu ze zmíněných variant.
Současně považuje za nutné věnovat se strukturálním problémům deficitu státních financí. Vyzývá proto k zrušení části výdajů státu. Jako jeden z příkladů uvedl stavební spoření. „V této podobě považuji produkt za přežitý a více než čtyři miliardy mandatorních výdajů, které vydáváme na tento produkt, tak považuji za výdaje, které jsou z hlediska veřejného rozpočtu zbytné,“ uvedl s tím, že jeho zrušení by mohlo být signálem vlády k veřejnosti o vážné debatě nad strukturálním nesouladem mezi příjmy a výdaji.
Vláda se podle něj proto musí rozhodnout, jakým směrem chce postupovat dál. „Pokud budeme chtít stát udržovat ve stávající velikosti, neobejdeme se bez nových, ale trvalých příjmů. A pokud nebudeme mít nové trvalé příjmy, neobejdeme se bez toho, abychom zasáhli do mandatorních výdajů.“
