V jihlavské nemocnici v pátek zemřel Rudolf Sekava, který byl nejdéle žijícím člověkem s transplantovaným srdcem v Česku. Podle původní prognózy mohl žít pouze tři měsíce, místo toho mu ale lékaři přidali dalších 35 let života. Ve středu by Sekava oslavil 83. narozeniny, v úterý ale jeho rodina oznámila zprávu o mužově úmrtí. Podle přednosty Kardiocentra pražského IKEMu Jana Pirka znamenala operace pro tuzemskou medicínu veliký milník. K tématu hovořil v pořadu Události, komentáře.
Kardiochirurg Pirk: Není zvykem, aby pacient žil s náhradním srdcem 35 let. Sekava byl raritou
Události, komentáře: Zemřel dosud nejdéle žijící člověk s transplantovaným srdcem v Česku (zdroj: ČT24)
Transplantace srdce, kterou Sekava v roce 1984 v IKEMu podstoupil, byla jednou z prvních operací svého druhu ve východní Evropě. Ta podle Pirka v medicíně výrazně zaostávala za Spojenými státy a západním světem. Rozdíly se dorovnaly až po roce 1989 a dnes je transplantace srdce mezi špičkovými týmy zavedenou metodou. „Je nás asi pět, kdo v IKEMu transplantace srdce děláme. Letos jsme jich zatím provedli šestnáct,“ popsal lékař.
Odborníci Sekavu operovali teprve jako třetího pacienta osm měsíců poté, co se uskutečnil první zákrok. Transplantace trvala přes pět hodin a v těle mu od té doby tepalo srdce mladé dárkyně, která zemřela při nehodě. V té době bylo Sekavovi 48 let a byla mu diagnostikována kardiomyopatie. Dříve pracoval jako středoškolský profesor, ale kvůli nemoci a špatnému krevnímu oběhu byl v invalidním důchodu. Už rok po operaci se však mohl vrátit do práce a jako kantor působil dalších 22 let.
Podle Pirka se na seznam lidí pro transplantaci srdce typicky zařazují pacienti, kteří by bez operace do roka zemřeli. Až 70 procent z nich žije i deset let po zákroku. Přesto je 35 let života s jedním náhradním srdcem naprostou výjimkou. „Je to metoda, která zachraňuje umírající lidi, ale kdybychom věděli, jak zařídit, aby každý pacient po transplantaci žil 35 let, dostali bychom Nobelovu cenu,“ řekl Pirk.
Sekava byl podobně jako jiní pacienti kardiologického oddělení ve své době průkopníkem. „I když jsem se tomu všelijak bránil, tak nakonec mi proběhlo hlavou, že nikde už pomoc neseženu, že to je poslední možnost,“ uvedl v lednu tohoto roku sám Sekava. Uklidnilo ho i setkání s vůbec prvním úspěšně operovaným pacientem v Československu, Josefem Divinou. Neustále se zlepšující léky navíc zvyšovaly naději na to, že jeho tělo nový orgán přijme.
Za transplantacemi v Česku stál především lékař Vladimír Kočandrle, který byl podle Pirka motorem celého týmu v IKEMu. „Vladimír si to prosadil u ministra Prokopce a nasadil svůj vlastní krk s tím, že pokud se to nepovede, odskáče si to,“ vzpomínal kardiochirurg.