K rodině odbojáře zavražděného nacisty se jeho poslední dopis nedostal, teď příbuzné mrtvého hledá historik

Události: Objevený dopis pomáhá objasnit osudy odbojářů za 2. světové války (zdroj: ČT24)

Další historický artefakt pomáhá osvětlit, co se dělo v berlínské věznici Plötzensee. Za 2. světové války tam nacisté zavraždili 613 československých odbojářů. Mezi nimi i člena Obrany národa Artura Schwarze. Právě jeho dopis na rozloučenou tento týden identifikoval historik Jan Boris Uhlíř. K rodině se psaní nikdy nedostalo.

„Jsem klidný, duševně vyrovnaný, líbám svatou půdu mé drahé vlasti, můj drahý národ, jsem jejich věrným synem.“ Byla středa 16. června 1943, když odbojář Artur Schwarz psal dopis na rozloučenou manželce Marii. Ten samý den byl nacisty zavražděn.

Ještě tento týden měla dopis podepsaný jen křestním jménem Artur u sebe doma akademická sochařka Helena Samohelová. Jak se do rodiny dostal, ani kdo je onen Artur, netušila.

„Denně jsem chodila kolem otcových krásných desek (s dopisem), které dělal matčin bratr a pořád jsem si říkala: Proboha, dělej s tím něco,“ vypráví sochařka. Když viděla v ČT reportáž o výstavě týkající se popravených Čechoslováků v Plötzensee, spojila se s jedním z autorů expozice a dopis mu donesla.

Schwarze soudili spolu s dalšími 19 lidmi

„Z těch našich byli popraveni pouze dva Arturové. Najdeme si Čechoslováky a tady je 16. 6. 1943 Artur Schwarz,“ demonstroval identifikaci mrtvého podle knihy obětí historik Uhlíř. Z německého národního archivu okamžitě dostal fotografii i dokumentaci odbojáře. Ta ukázala, že byl spolu s dalšími devatenácti lidmi souzen v listopadu 1942. Trest smrti dostalo tehdy 14 z nich.

„Všechno to jsou Češi a všichni to jsou představitelé vojenské odbojové skupiny Obrana národa,“ přiblížil historik České obce sokolské. Když byl gilotinou zavražděn, bylo odbojáři 47 let. Teď chce historik Uhlíř najít někoho ze Schwarzovy rodiny, komu by dopis – po osmdesáti letech od smrti předka – předal.

„Jsem spokojená a budu ještě spokojenější, jestli se podaří najít nějaké jeho příbuzné,“ nechala se slyšet Samohelová. Dopis byl v její rodině dlouhá desetiletí. Často se snažila představit si, jak jeho pisatel asi vypadal. To se jí nyní vyplnilo. A věří, že cesta psaní ještě u konce není.