Populární divadelní a filmový herec Jiří Sovák vždycky s radostí vyvolával smích. Letos v září uplynulo dvacet let od jeho smrti, ale v paměti publika stále zůstává, především jako komediální herec a skvělý vypravěč. Měl za sebou ale i mnoho vážných dramatických rolí. Sedmnáct let vystupoval na prknech Národního divadla. Narodil se 27. prosince 1920, přesně před sto lety.
Hýřil humorem, za baviče se ale Jiří Sovák nepovažoval. Od jeho narození uplynulo sto let
Mezi Sovákovy nejznámější role bezesporu patří neurotický revizor na penzi Evžen Huml z Chalupářů, mistr Kroupa z nestárnoucího filmu Marečku, podejte mi pero! nebo Francouz Bouvard ze seriálu Byli jednou dva písaři. Pravidelně se ale reprízuje mnoho dalšího z jeho tvorby, jako role docenta Beránka v komiksovém filmu Kdo chce zabít Jessii? či fasádníka v Podskalského komedii Světáci. Nezapomenutelný byl i ve filmu Ať žijí duchové! jako rytíř Brtník z Brtníku nebo kouzelník Vigo z Arabely.
Jiřímu Sovákovi byl vlastní široký herecký rejstřík. Přirozeně působil v obleku, ve fraku či v historickém kostýmu. Vystřihl lehce seriózního úředníka, opilce anebo nevrlého dědka v rádiovce.
Herec místo hoteliéra
Sovák se narodil 27. prosince 1920 v Praze jako Jiří Schmitzer. Jméno si počeštil až během německé okupace. Už zde se projevila jeho rebelská povaha, díky které vždy říkal to, co si myslel, a nic mu nebylo vzdálenějšího než diplomacie. Trend byl v té době totiž spíš opačný a někteří lidé si jména poněmčovali, aby se zavděčili germánským okupantům.
Spolu se svými dvěma sourozenci, bratrem Láďou a mladší sestrou Zdenkou, prožil klidné dětství v období demokratické republiky. Hoteliérem, jak si přál jeho otec, se Sovák nestal, i když se učil na číšníka. Už jako úředník ve spořitelně hrál s ochotníky. Za války pak studoval na konzervatoři, předtím, než byl nasazen v továrně Walter v Jinonicích.
Příběhy slavných - To byl Jiří Sovák (zdroj: ČT24)
Po studiu nějakou dobu vystupoval v kabaretním sboru Živé jeviště, dnešním Činoherním klubu, jezdil ale také s kočovnou společností nebo herečkou Zitou Kabátovou. V roce 1943 už nastupuje do svého prvního velkého divadelního angažmá v třebíčském Horáckém divadle. Po válce si odbyl vojnu v Armádním uměleckém souboru. Tady najdeme kořeny jeho dlouholetého přátelství s hercem Miroslavem Horníčkem.
Svoji pořádnou hereckou školu absolvoval v Déčku u E. F. Buriana, odkud v roce 1952 přešel na Vinohrady. V padesátých letech tu divadlo bylo zatíženo politickými vlivy a v řadě rolí tak hrál lehce tendenční postavy. Potkal se tu ale s Jiřinou Jiráskovou, Vlastou Chramostovou nebo Vlastimilem Brodským.
Na Vinohradech strávil 12 let. Odehrál tam i několik klasických rolí, vzpomínal třeba na pekelníka Ichturiela v představení Jana Drdy Dalskabáty, hříšná ves.
Herec Národního divadla a zasloužilý umělec
O Jiřím Sovákovi by se dalo říct, že měl štěstí na režiséry. Spolupracoval s takovými jmény jako Martin Frič, Zdeňek Podskalský, Václav Vorlíček nebo Oldřich Lipský. S prvním jmenovaným režisérem Fričem, který patřil k předním českým tvůrcům už ve 30. letech, ovšem neměl společné pouze povolání, ale i náklonnost k alkoholu, jak ostatně sám vzpomínal například v pořadu Příběhy slavných. Zkušenost ztvárnili filmově v roce 1958 ve snímku Dnes naposled.
V Národním divadle Sovák začal v roce 1966 a na první scéně se vypracoval mezi přední herce. Byl výborným vypravěčem, začínal s Vladimírem Menšíkem a brzy se mu v tomto ohledu vyrovnal. Vystupoval v televizi i na zájezdech, a dokud mu to zdraví dovolilo, bavil diváky svými bohatýrskými historkami a nezaměnitelným humorem.
Bohouš Císař a Evžen Huml
Díky slávě, kterou Sovák za dlouhé roky vystupování akumuloval, patřil už v sedmdesátých letech k předním umělcům. Toho si všímala i komunistická strana a snažila se toho využít. Již v roce 1968 dostal ocenění Zasloužilý umělec. V polovině sedmdesátých let se pak stal hlavní tváří seriálu Chalupáři. Ten v době normalizace propagoval život na venkově, který pro mnoho lidí byl jediným východiskem ve státě s omezenou možností vycestování.
Sovákův podpis najdeme společně s dalšími předními umělci té doby pod dokumentem Anticharta, který v lednu 1977 odsuzoval prohlášení Charty 77. Chartisté požadovali, aby komunistický režim dodržoval lidská práva, k čemuž se sám zavázal. Anticharta měla za cíl toto snažení napadnout a delegitimizovat.
Možná největší porci herectví si Sovák užil ve filmech a televizních seriálech, z tohoto úhlu pohledu pro něho byla nejúspěšnější právě 70. léta. Objevoval se v jedné komedii za druhou, jako král Dalimil hrál v pohádce Jak se budí princezny, vystupoval i v pohádkovém seriálu Arabela. Možná nejvýraznější je jeho filmová role mistra Kroupy ze snímku Marečku, podejte mi pero!
Za svoji kariéru vystřídal mnoho velkých hereckých partnerů. Postavil se po bok Jana Wericha nebo Vlastimila Brodského. Společně měli někdy až strach, aby je nebrali jako Laurela a Hardyho. S Miroslavem Horníčkem v seriálu Byli jednou dva písaři využili přirozené improvizace a dílo je tak dodnes populární.
Manžel Sovák, žena a syn Schmitzerovi
Protipólem klidného dětství Jiřího Sováka byl jeho pozdější osobní život. Třikrát se oženil, z prvního manželství měl syna Jiřího Schmitzera, který se stal také hercem. Společně ztvárnili i ústřední dvojici otce a syna v již zmíněném filmu Marečku, podejte mi pero! V reálu byl ale jejich vztah komplikovanější. Schmitzer totiž v 70. letech v opilosti autem srazil chodce, který následně zemřel. To mu jeho otec Sovák nikdy neodpustil a jejich společné vztahy to pošramotilo až do konce života.
Jeho ženy si také ponechaly Sovákovo původní příjmení Schmitzer. Osudovou se mu nakonec stala o mnoho let mladší Anna. S ní byl více než 40 let šťastně ženatý.
Z Národního divadla Sovák odešel po sedmnácti letech působení, kdy mu zranění po autonehodě ztěžovalo divadelní práci. Z ústraní na chalupě ve Stříbrné Skalici se vracel alespoň na televizní obrazovku. Zdravotní následky po nehodě jej ale provázely po zbytek života. Poslední filmovou roli ztvárnil v roce 1999 ve filmu Vojtěcha Jasného Návrat ztraceného ráje.
Sovák přiznával, že byl „drzej parchant“, nelísal se. Pro slovo nikdy daleko nešel a měl kvůli tomu řadu malérů, nejen v kumštu. Nepřetvařoval se, a když mu někdo neseděl, použil svou smrtící ironii. Tak se choval ke každému, ať to byl ministr, nebo domovnice, vzpomínala jeho žena Andulka, jak jí říkal.