Vánoce jsou považovány za svátky klidu a rodinné pohody. Ne každý však má to štěstí, že je má kde a s kým strávit. Toto období zároveň řadu lidí vybízí k myšlenkám, že vše mají, a část svých prostředků nebo času se rozhodnou věnovat jiným. Jak vypadají Vánoce v denním centru pro lidi bez domova, v nemocnici na onkologickém oddělení nebo doma u osamělých seniorů? A co vede některé k nezištné pomoci druhým zrovna v období koled, rozsvíceného stromečku a splněných přání?
Vánoční výzdoba, cukroví, v televizi pohádka a na talíři smažený kapr s bramborovým salátem. Na první pohled typická štědrovečerní scéna z jakékoli běžné české domácnosti, jen s tím rozdílem, že tady se k prostřené tabuli sejde najednou až šedesát lidí. Rozbalovat dárky pod stromeček ale po jídle nezamíří nikdo, protože tady ani jeden ze stolujících nebydlí. Většina z nich je totiž bez střechy nad hlavou. V nízkoprahovém denním centru Armády spásy v pražských Holešovicích se snaží všem, kdo se ocitli bez přístřeší, vytvořit teplo Vánoc na Štědrý den alespoň na pár hodin.
„Vánoční jídlo je připomínkou, jak moc důležité pro nás dárcovství je. Už několikátý rok po sobě máme díky sbírce Nadačního fondu Agora 7 pro každého, kdo k nám zavítá, porci kapra se salátem,“ říká Jitka Modlitbová, ředitelka Centra sociálních služeb Bohuslava Bureše, které spadá pod Armádu spásy.
„Chceme Vánoce připomínat alespoň symbolicky všem, co se k nám přijdou ohřát. Kromě jídla čeká na každého klienta i malý vánoční balíček a přání od kaplana, který s námi na Štědrý den v centru přímo je. Předvánoční doba je obecně hodně náročná i pro lidi, kteří mají kde bydlet, natož pro lidi bez domova. Je to období, kdy bilancujeme, ohlížíme se za sebe, na druhou stranu koukáme dopředu, co nás čeká. Pro naše klienty to může být extrémně těžká doba, kdy například osamělost mohou cítit mnohem více než po zbytek roku,“ doplňuje Modlitbová.
„Ztráta domova se může stát každému“
Do nízkoprahového centra chodí podle ředitelky klienti, kteří ve většině případů odcházejí večer zase pryč. „Kapacita denního centra byla před covidem na osmdesáti lidech v jednu chvíli. Teď jsme ji ale museli snížit na šedesát. I tak se nám zde denně vystřídá přes sto lidí. Obecně poptávka po místě, kde se člověk bez domova může ohřát, stoupá během zimy. Při nízkých venkovních teplotách mohou zájemci využít i služeb noclehárny a zůstat u nás i přes noc,“ dodává ředitelka.
„Být na Štědrý den tady byla obrovská zkušenost. Překvapilo mě, jak velké množství lidí přišlo do denního centra. Byli mezi nimi i ti, do kterých byste nikdy neřekli, že jsou bez domova. Všechny stereotypy o lidech bez domova nejsou pravdivé. Ztráta domova se může stát každému. Spousta lidí k nám letos nebo loni přišla poprvé a je to jejich první zkušenost s využíváním nějaké sociální služby. Osoby bez domova jsou lidé jako všichni jiní, jenom že zrovna nemají kde bydlet,“ popsala ředitelka.
Modlitbová očekává podobný zájem o služby denního centra na Štědrý den i letos. „Co pro mě bylo hrozně příjemným překvapením, je to, že někteří lidé ze sousedství nám přišli přinést krabičku cukroví nebo jen popřát hezké svátky. To bylo až dojemné. Co si budeme povídat, velká sociální služba, která je v těsné blízkosti běžné zástavby s byty, neprobouzí ve všech sousedech nadšení. Minulé Vánoce mi ale ukázaly, že jsme všichni lidé a že spolu můžeme vycházet pěkně.“
V zimě se Armáda spásy snaží na zvýšenou poptávku reagovat i tím, že realizuje kampaň Nocleženka. Jedná se o poukaz v ceně sto korun, který jednomu člověku bez domova umožní strávit noc v teple. „Každý rok se nocleženek prodává víc a víc. Zájem veřejnosti je obrovský a my jsme za něj velmi vděční. Díky těm, kteří přispějí, neexistuje během zimy nikdo, kdo by nedostal postel na přespání, pokud máme volno,“ komentuje Modlitbová.
Pomáhá se i přes sociální sítě
V období před Vánocemi kupuje řada lidí „nocleženku“ i jako dárek. To je i případ pětadvacetileté Kláry M. Ta stokorunové poukazy před Vánocemi kupuje už třetím rokem.
Kromě toho se letos na základě příspěvku na sociální síti Facebook rozhodla pomoct i jedné chudší rodině s vybavením vánočních dárků. „Sháněli nové povlečení a já zrovna jedno doma navíc mám, tak jsem se rozhodla jim ho poslat,“ doplňuje.
Proč se vlastně rozhodla pomáhat ostatním? „Ono to možná zní jako klišé, ale když někde čtu příběhy o samoživitelkách, které nemají ani na malé dárky nebo základní věci do školy pro své děti, tak je mi to líto. Vím, jak mě samotnou potěší, když je na mě někdo milý a pomůže mi s nějakou úplnou maličkostí. Věřím, že takhle mohu někomu aspoň trochu usnadnit život,“ dodává Klára. Ráda by se společně se svým přítelem zapojila i jako dobrovolnice do potravinové banky a rozvozu jídla potřebným lidem.
Proč lidé pomáhají druhým?
Je to příklad toho, jak před Vánocemi roste v řadě lidí touha pomáhat. Firmy i jednotlivci se zapojují do iniciativ neziskových organizací nebo sami od sebe pomáhají místní komunitě. Kdo je to vlastně dobrovolník? Podle jedné z nejpoužívanějších definic je dobrovolníkem „ten, kdo se vědomě a svobodně rozhodne věnovat část svého času, energie a schopností ve prospěch druhých a tuto činnost vykonává bezplatně“.
Podle psychologa Adama Táborského vedou řadu lidí k pomoci ostatním dva hlavní důvody. Jednak se díky dobrovolnictví učí nové věci a chtějí třeba zažít jinou kvalitu vztahů, než na kterou jsou zvyklí. Dalším důvodem je i to, že u pomoci druhým zažívají smysluplnost.
„Když děláme nějakou aktivitu, která má pro nás smysl, tak nás posiluje a může působit i jako náš zdroj. Lidé mají všeobecně více zdrojů, některé jsou spjaté se vztahy, jaké máme s okolím. Některé čerpají z toho, jaké máme jako lidé kvality. Můj zdroj může být i to, že třeba hraju na kytaru, nebo právě to, že někomu pomáhám. Vykonávání dobrovolnictví působí i na sebehodnotu člověka,“ doplňuje Táborský.
Od Vánoc strávených v nemocnici k nadačnímu fondu
S pomocí dobrovolníků funguje i Nadační fond Pavla Novotného z Moravskoslezského kraje, který se zaměřuje na psychickou pomoc pacientům s onkologickým onemocněním v nemocnicích a osvětu o tématu rakoviny.
„Existujeme od roku 2016 a neustále se rozvíjíme. Nápady i pomoc přichází organicky samy. Byl jsem teď kupovat stromeček, tak jsem se hned s pánem, který je prodával, domluvil na tom, že nám příští rok dá stromečky pro všechny nemocnice, kde působíme.“
K založení fondu ho přivedla vlastní onkologická nemoc. V roce 2009 mu byl diagnostikován zhoubný nádor varlete a právě Vánoce před dvanácti lety strávil v nemocnici. Ačkoli měl v boji se svou nemocí vždy po boku svou rodinu, ví, že spousta lidí je na své obtíže sama. S dobrovolníky proto organizují preventivní akce, sbírají dárky pro onkologicky nemocné pacienty a zároveň si chodí do nemocnic popovídat s nemocnými.
Před Vánocemi pravidelně roznáší dárky do řady nemocnic. „Vyhradíme si jeden celý den. Vyrážíme okolo půl páté ráno a vracíme se v devět večer. Letos jsem rozvezli dárky asi 240 pacientům z osmi nemocnic v Moravskoslezském kraji. Když si na vás nikdo na Vánoce nevzpomene, tak to dolehne nejvíc. Ti lidé potřebují hlavně cítit, že jsou pro někoho důležití, že jim někdo dává pozornost a vlídné slovo. Když si během tohohle ježíškovského dne někdo přijde jen tak popovídat, vždy se snažím dát alespoň pět minut každému člověku,“ doplňuje Novotný.
Před Vánocemi pomáhá nejen pacientům, ale i dobrovolníkům. „V tomto čase se snažíme ohodnotit i ty, kteří nám pomáhají nezištně a bez nároku na odměnu, za jejich celoroční práci. Vždy se snažíme uspořádat setkání dobrovolníků a letos se na něm dokonce vyhlašovala i cena dobrovolníka roku za město Ostravu,“ komentuje zakladatel nadačního fondu.
Podle Novotného v rámci fondu dobrovolničí momentálně stovka lidí a sám jeho zakladatel plánuje rozšíření do Prahy, Liberce a Ústí nad Labem. „Každý rok v Česku onemocní rakovinou na sto tisíc obyvatel. Solidarita je pro mě už běžná součást života, a když vidím, že moje pomoc dokáže vykouzlit úsměv na rtech jinému člověku, je to pro mě ta největší odměna,“ dodává.
Samota jako strašák 21. století
Dobrovolničit se dá jednak přes organizaci, která má systém pomoci už zakotvený a potenciální zájemce navede na činnosti, které jsou nejvíce potřeba, ale i na vlastní pěst například ve svém okolí.
„Osobně vidím i v dobrovolnictví mimo organizace velký potenciál. Nechat například vzkaz na domovní nástěnce s nabídkou pomoci nějakému seniorovi z vašeho domu je krásný začátek. Důležité je být k sobě navzájem všímaví, na což je potřeba se zastavit a mít čas. K tomu jsou Vánoce krásnou příležitostí,“ říká koordinátorka dobrovolníků z Nadace Krása pomoci Jaroslava Kostohryzová.
Nadace se zabývá problematikou důstojného stáří a v rámci dobrovolnického programu propojuje osamělé seniory s lidmi, kteří jim chtějí věnovat týdně pár hodin svého času. „Snažíme se najít kompatibilní dvojici, která si bude rozumět, a pro oba bude mít toto setkávání ještě další rozměr v podobě přátelství,“ nastínila Kostohryzová.
Momentálně takto spolu funguje na pětadvacet párů. „Já osobně jsem našla opravdovou kamarádku nehledě na to, že když jsem se narodila, ona zrovna šla do důchodu,“ doplňuje devětadvacetiletá dobrovolnice Kateřina Š.
Samota a izolace seniorů je podle koordinátorky dobrovolníků Kostohryzové velké téma. Připomíná, že podle Světové zdravotnické organizace má sociální izolace negativní dopady jak na psychiku člověka, tak na jeho fyzickou kondici.
„V našem programu Domu bez obav, jehož součástí je i dobrovolnictví, se s osamělými seniory setkáváme téměř každý den. Možnost být s někým v kontaktu, mít na koho se obrátit nebo si s někým popovídat a trávit s ním svůj čas, je pro ně nedocenitelné. Dobrovolníci jsou pro nás tedy nepostradatelnými pomocníky, stávají se společníky pro sdílení okamžiků a velmi často jsou to právě oni, díky komu se osamělí senioři těší na zážitky příštích dnů,“ dodává ředitelka nadace Soňa H. Morawitzová.
Každý by měl zažít, jaké to je pomoct jinému člověku, říká dobrovolník
A jak vypadá vánoční čas Kateřiny s její seniorkou? „Moje klientka dříve velmi ráda pekla, ale v posledních měsících se jí zhoršil zrak a nemá z pečení takovou radost, protože ji stojí příliš sil. Tak si alespoň teď vyměňujeme recepty a degustujeme nad hrnkem čaje cukroví, které přinesu já. Jsme takové spřízněné duše. Vždy si k ní chodím pro radu a těším se na sdílení radostí i starostí,“ přidává dobrovolnice.
Podobně spřízněnou duši našel i další dobrovolník, třiačtyřicetiletý Stanislav H. „Dříve byla moje představa dobročinnosti omezená pouze na poskytnutí finančního daru té či oné organizaci. Od té doby, co pomáhám v Nadaci Krása pomoci, mám na vše úplně jiný pohled.“
Svou klientku Stanislav navštěvuje téměř každý týden. Chodí spolu na procházky, do galerií nebo muzeí. Pomáhá jí zařizovat i řadu věcí, na které sama už nestačí.
„Vánoce jsou nejkrásnějšími svátky v roce. Pro osamělé lidi ale mohou být velmi smutnými, protože si víc než kdy jindy uvědomují svoji samotu. Moje seniorka má celou rodinu v zahraničí, takže ačkoli je s nimi v častém kontaktu, naživo se vídají jen párkrát do roka. Z tohoto důvodu si s ní budu volat i na Štědrý den. Ten pocit, kdy někomu dáte část svého volného času a vracejí se vám úsměvy klientů a jejich přesvědčení, že ve vás mají oporu, je něco tak skvělého, co nejde přesně popsat. Každý by si to měl alespoň jednou v životě zažít. Přeji to všem,“ říká Stanislav.
Cukroví lidem za pokladnou a pomoc opuštěným zvířatům
Osmadvacetiletý David B. se také rozhodl o Vánocích pomáhat. Konkrétně zpříjemňuje Štědrý den lidem, kteří ho tráví v práci. Několikrát sháněl dárky na poslední chvíli a přišlo mu, že zrovna na Štědrý den se komunikace s prodavačem nebo prodavačkou nemusí omezit jen na otázku, zda chce účtenku a že jim přeje hezké Vánoce. Už čtvrtým rokem po sobě u sebe proto nosí na Štědrý den lidem v obchodech krabičky s cukrovím.
„Většinou to lidé za pokladnou opravdu nečekají, ale rádi to přijmou a prohodíme ještě pár vět navíc. Za ty roky už mám s pár prodavačkami tradici a vyloženě se na tento den těšíme. Dárky na Štědrý den už dávno nesháním, ale cukroví rozdávám pořád. Mám pocit, že je to právě ten vánoční čas, kdy by lidi mohli mít k sobě blíž,“ říká David.
Letos se vypráví i na hřbitov v Opavě, odkud pochází. Ne s cukrovím, ale s jídlem pro kočky. „Lidé je tam začali během pandemie odkládat. Stará se o ně jedna paní z technických služeb a kupuje jim jídlo ze svého, tak bych jí rád trochu pomohl.“
Zvířatům pomáhá i osmadvacetiletá Pavlína S. Uspořádala v práci namísto vzájemného obdarovávání se s kolegy sbírku na zvířecí útulek. Nápad se ihned ujal a kromě dek, hraček a granulí vybrali i peníze pro útulek v pražské Tróji. „Měla jsem z toho hroznou radost. Nikdo se ani nepozastavil nad tím, že chci pomoct útulku. Občas totiž slýchám, že první by se mělo pomáhat lidem a až potom zvířatům. Myslím, že se tohle vůbec nevylučuje a lidské srdce je tak velké, že se tam vejdou jak zvířata, tak i ostatní lidé.“
„Jak se říká, že společnost je tak vyspělá, v jakém stavu jsou děti a staří, tak si myslím, že do toho spadají i zvířata,“ vysvětluje svoji volbu Pavlína. „To málo, co zvířatům materiálně poskytneme, nám ve velké míře vracejí nezištnou a bezpodmínečnou láskou. Každé zachráněné zvíře v útulku může zlepšit život člověku, který si ho vezme domů. Ten kruh se na konci uzavře. Dost často ti, co jsou sami, tak mají zvířata jako opravdu věrné společníky, kteří jim pomáhají bojovat s osamělostí.“
Za vším hledej solidaritu
Jak se na pomáhání v období Vánoc dívá psychologie? Podle Táborského funguje přesně to, co zmiňuje většina dobrovolníků. „Vánoce v nás probouzejí blízkost, rodinnou pohodu. Jsou to dny volna a mnoho lidí zjišťuje, že nijak nestrádají, a řeknou si, že mohou někomu pomoct. Solidarita je dána také trochu historicky a kulturně. V křesťanských příbězích přichází někdo, koho lidé podporují. Už v těchto vyprávěních se předává tradice podpory, blízkosti, tepla a pomoci.“
A co znamená solidarita pro lidi, co sami pomáhají? „Bez solidarity není fungující společnost. Nenahradí to výše HDP ani procento lidí, kteří hodně vydělávají. Považuji za hrozně důležité v lidech solidaritu podporovat. Když solidarita ve společnosti je, tak je nutné ji živit a oceňovat, a ne naopak,“ osvětluje svůj pohled dobrovolnice Pavlína.
Solidarita je pro ni také nástrojem, jak vyrovnat sociální nespravedlnost. „Uvědomuji si, že se mám dobře a také si uvědomuji, že to z velké části není čistě moje zásluha. Prostě jsem se jen lépe narodila. Každý, kdo může, tak by měl pomáhat, protože to ve výsledku prospěje úplně všem. I těm, co pomáhají,“ říká Pavlína.
„Solidarita má blízko k lidskosti. Je spojena s naší potřebou být v kontaktu. Člověk je tvor společenský a druhé lidi potřebuje. Vztahy jsou pro nás strašně zásadní,“ doplňuje psycholog Táborský.
Podle něj se dá solidarita naučit. „Americký psycholog Philip Zimbardo nedávno dělal experimenty, které se zabývaly hrdinstvím. Zjistil, že člověk se hrdinou nerodí, že se jím postupně stává. Lidé, kteří se vrhají do hořících domů, aby zachránili malé dítě nebo psa, mají častokrát velmi pozitivní vzory, v minulosti už se třeba zastali šikanovaného spolužáka a jsou vychováváni k tomu, že pomáhat se má.“
Chybějící vztahy ve společnosti a smysl pomoci
„Záleží, co to je za situaci a jak je daný člověk strukturovaný. Také hraje roli, zda je dobrovolnictví krátkodobé nebo dlouhodobé,“ odpovídá psycholog na otázku, jak dobrovolnictví působí na osoby, které ho přijímají. Podle Táborského může působit cizí pomoc na některé lidi jako zátěž, protože mohou mít pocit, že jsou někomu něco dlužní. „Ale to si myslím, že se děje v minimu případů,“ dodává.
U většiny lidí se podle psychologa v případě pomoci dostaví pocit uspokojení a prožití zájmu, který mnohdy u nich vůbec nebyl. „Zejména dlouhodobé dobrovolnictví je z hlediska psychologie velmi důležité. Jde o navázání vztahu a právě vztahy v dnešní společnosti můžou mnohým chybět nebo mít nedostatečnou kvalitu,“ osvětluje Táborský.
S jeho slovy souhlasí i zakladatel nadačního fondu Novotný. „Když si na vás nikdo na Vánoce nevzpomene, tak to dolehne nejvíc. Ti lidé potřebují hlavně cítit, že jsou pro někoho důležití, že jim někdo dává pozornost a vlídné slovo,“ doplňuje.
Co by vzkázal těm, kteří o dobrovolnictví přemýšlejí? „Ať se zapojí, protože zažijí ty nejkrásnější okamžiky, které doposud nezažili. Máte špatný den v práci, pohádáte se doma a najednou jste v té nemocnici a jste zpátky nohama na zemi. Začnete si vážit lidského života. Dávat někomu je pro mne stokrát důležitější než dostávat,“ uzavírá Novotný.
