Ústavní soud zamítl stížnost Lichtenštejnů ve sporu o nemovitý majetek na Kolínsku. Rod Lichtenštejnů přišel o nemovitosti v Českých zemích v roce 1945 na základě Benešových dekretů. Před pěti lety Nadace knížete z Lichtenštejna spolu s vládnoucím knížetem Hansem Adamem II. podala k českým soudům sérii žalob o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitostí. Jednu žalobu obdržel také soud v Kolíně, který jí nevyhověl.
„Není možné obcházet restituční zákonodárství cestou jiných žalob,“ řekl k rozhodnutí ústavní soudce Tomáš Lichovník. Nález zpracovávala soudkyně zpravodajka Milada Tomková, její funkční období před jeho vyhlášením skončilo. Třetí člen senátu David Uhlíř zaujal odlišné stanovisko, rozhodování justice je podle něj patrně ovlivněno nejen právními, ale i ekonomickými úvahami, a Lichtenštejnové nejsou spoluzodpovědní za zločiny nacistické Třetí říše.
Nález ale prošel většinou dvou hlasů, a to s odkazem na starší judikaturu Ústavního soudu. „Zákonodárce jasně vymezil, od které doby mají být křivdy napravovány, a to od 25. února 1948. A teď mluvím sám za sebe: křivdy se tady jistě děly i předtím. Nicméně Ústavní soud ani obecné soudy nemohou nahrazovat vůli zákonodárce a napravovat křivdy, které se tady staly dříve, bez toho, aby k tomu měly zákonné zmocnění,“ řekl Lichovník.
Lichtenštejnové podali mezistátní stížnost
Podle advokáta Lichtenštejnů Aleše Linharta bylo rozhodnutí do jisté míry očekávatelné. „Ukazuje na to, že český stát, včetně soudů, jedná způsobem koordinovaným. Je vidět, že se spravedlnosti tady v České republice rozhodně dobrat nelze,“ prohlásil Linhart. Lichtenštejnové už dříve podali na Česko mezistátní stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
Spor se týká pozemků a jiných nemovitostí, které vlastní různé státní instituce. Jde například o lesní a vodohospodářské podniky: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Státní pozemkový úřad, ministerstvo školství nebo Ředitelství silnic a dálnic. Z nálezu Ústavního soudu nelze vyčíst, kterých parcel či staveb se spor přesně týkal, přehled o tom neměl ani soudce Lichovník. Zdůraznil, že soud se zabýval právními otázkami, nikoliv povahou daných nemovitostí.
Okresní soud v Kolíně žalobu Lichtenštejnů zamítl, neuspěli ani s odvoláním ke Krajskému soudu v Praze. Podle okresního soudu žaloba mířila spíše k nastolení právní nejistoty u současných vlastníků.
Podle Nejvyššího soudu je nesporné, že nemovitosti přešly na stát dnem účinnosti dekretu v roce 1945, tedy s jistotou před rokem 1948, který je hranicí pro většinu restitučních nároků. Lichtenštejnové neuspěli ani s poukazem na údajné vady konfiskačního řízení nebo procesní pochybení. V ústavní stížnosti se nadace dovolávala ochrany vlastnických práv, stěžovala si na diskriminaci.
Další žaloby u okresních soudů
Podobné žaloby dostala v roce 2018 řada okresních soudů v Česku, rozhodují o nich různým tempem. Nadace v žalobách poukazuje na to, že poslední držitel rodových majetků František Josef II. z Lichtenštejna nebyl občan Německa, ale neutrálního Lichtenštejnska, navíc hlava suverénního státu.
Okresní soud v Břeclavi loni zamítl podobnou žalobu Lichtenštejnů na státní instituce. V řízení šlo například o lednický či valtický zámek, což je také někdejší rodový majetek.
Podle advokáta Aleše Linharta Lichtenštejnové zatím se žádnou z těchto žalob neuspěli. „Uvidíme, jak ty věci půjdou dále, tady ta cesta nekončí, postupujeme dál i v těch jiných řízeních,“ uvedl advokát Lichtenštejnů.
Příliš velký majetek na to, aby byl vrácen
Přehlasovaný soudce Uhlíř v odlišném stanovisku připomněl, že kníže z Lichtenštejna, kterému byl sporný majetek dekretem konfiskován, byl občanem státu, který si po celou dobu druhé světové války udržel neutralitu.
„Není žádný důvod na něj hledět jinak než jako na jakéhokoliv jiného německy mluvícího občana jiného neutrálního státu, kupříkladu Švýcarska. Myšlenka, že by František Josef II., kníže z Lichtenštejna, byl spoluodpovědný za zločiny Třetí říše, a že se na něj proto vztahuje dekret prezidenta republiky, je absurdní,“ je přesvědčen Uhlíř.
O některých bankách se podle Uhlíře říká, že jsou „too big to fall“, tedy příliš velké na to, aby mohly padnout. Podobně majetek Lichtenštejnů je asi „too big to be returned“, tedy příliš velký na to, aby mohl být vrácen, podotýká Uhlíř.
