Úterní slova náčelníka armádního generálního štábu Karla Řehky o nedostatku lidí v armádě vyvolala diskusi o budoucí podobě armády, ale i spekulace, zda by nebylo vhodné obnovit základní vojenskou službu. On sám však odmítl, že by se o něčem takovém diskutovalo. Obnovení vojny nepovažují dvacet let po jejím zrušení za reálné ani další vojenští experti. Míní však, že se armáda musí reorganizovat a zřejmě i zvětšit. České vojsko a jeho personální síla byly tématem 90‘ ČT24.
Karel Řehka se v projevu na zahájení úterního velitelského shromáždění generálního štábu zmínil mimo jiné o tom, že se armádě nedostává lidí. Později upřesnil, že tím přímo nemínil, že by bylo namístě obnovit povinnou vojnu, ale že velení armády se musí začít zamýšlet nad tím, jak zajistit dostatečné zálohy.
„Řekl jsem, že v budoucnu Česká republika bude muset zvážit jiné formy povinné nebo dobrovolné služby nebo mechanismu, který nám bude generovat dostatek záloh,“ uvedl s tím, že je diskuse teprve na začátku.
Základní vojenská služba v Česku zanikla koncem roku 2004. Jak poukázali v 90‘ ČT24 bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý a vojenský historik z Univerzity obrany Tomáš Řepa, následovala „afghanizace“ armády, tedy její přestavba tak, aby byla použitelná hlavně k zahraničním misím.
„Naše armáda nebyla založena na tom, že by měla bránit teritorium. (…) Byla záměrně vyvíjena s tím, že se měla účastnit zahraničních misí. Na to nepotřebujete obrovské počty vojáků, ale spíše špičkové specialisty. Z mnoha misí jsme si odnesli jako armáda i dobré jméno,“ shrnul Řepa. Byl to podle něj důsledek vstupu České republiky do Severoatlantické aliance.
Dnes, kdy intenzivně válčí dva státy, které se zeměmi NATO přímo hraničí a kdy z Moskvy zní vůči Západu i jmenovitě Česku nepřátelská rétorika, však vojákům takový model nestačí. Šedivý podotkl, že podobné je to i v některých dalších aliančních státech.
„Útlum potřeby mít kvalitní ozbrojené síly trval hodně dlouho. Afghanizace, kterou naše armády prošly, je ještě hodně cítit. Vrátit se zpátky do podoby vševojskové armády, která bude schopna bojovat ve velmi intenzivní válce s komplexním nepřítelem, který je vybaven moderními zbraněmi, vyžaduje úplně jiný přístup,“ podotkl.
Víc vojáků – bez vojny, nebo s ní?
Podle Šedivého bude potřeba, aby se nejen naplnily tabulkové počty, které počítají se 30 tisíci profesionálními vojáky a deseti tisíci aktivními záložníky, ale aby se i zvýšily. „Třicet tisíc je za situace a při potřebách, které dnes vidíme, málo. Pravděpodobně bude muset generální štáb provést další propočty. Jenom pro zajištění mobilizace (…) ukazují jednoduché počty, že 30 tisíc by bylo málo,“ poukázal.
Zastáncem povinné vojny ovšem není. Že by bylo možné obnovit armádní službu v někdejší podobě, si nemyslí ani Řehka. Poukázal, že na něco takového armáda ani není připravena – součástí základní vojenské služby byly pravidelné odvody, pro odvedené pak musela armáda na rok zajistit zázemí. Podle Šedivého by navíc pro ovládnutí moderních zbraňových systémů vojna, která by trvala rok nebo i dva, nestačila.
Bývalý člen aktivních záloh a filmový režisér a producent Václav Marhoul míní, že i kdyby nakonec padlo rozhodnutí o obnově plošných odvodů, nemohli by vojáci začít odvádět osmnáctileté chlapce a dívky bezprostředně. „Mohlo by trvat pět, sedm, osm let, než by se to zavedlo,“ odhadl.
Je ovšem přesvědčen, že by armáda mohla najít způsoby, jak do svých řad přivést více dobrovolných zájemců o službu. Míní, že to nemusí být nijak nákladné. Inspiraci je podle Marhoula možné hledat třeba v Německu. „Nechal bych se inspirovat tím, co vytvořil asi před dvanácti lety Bundeswehr, který vytvořil obrovsky úspěšný youtubový kanál, který sledoval dvanáct vojenských rekrutů. Bylo to pět minut denně vždy v pět hodin odpoledne. Setkalo se to s obrovským úspěchem,“ popsal.
Od Josefa II. po Jaroslava Tvrdíka
Povinná vojenská služba se v českých zemích (a v celém tehdejším Rakousku) poprvé objevila už v josefínské době, zprvu skončili odvedení muži v armádě na celý život, i když v době míru bylo možné odejít na dlouhodobu dovolenou.
První změna přišla v době napoleonských válek. „Rakouská monarchie zaváděla službu pro pěchotu 10 let, pro kavalérii 12, pro dělostřelce 14 let,“ přiblížil Tomáš Řepa. Postupně se délka služby zkracovala a po vzniku první republiky byla zprvu uzákoněna jako čtrnáctiměsíční.
„Zjistilo se, že to nedostačuje. Pak bylo politické hašteření, jak to bude dál. Přešlo se k osmnáctiměsíční prezenční službě, až nakonec v situaci značného ohrožení státu – potom, co přichází Adolf Hitler k moci v Německu – jsme na dvou letech. S tím Československo dokráčelo ke konci své meziválečné existence, byť byly i úvahy o tom, že bude tříletá prezenční služba,“ uvedl Řepa.
Dvouletá vojenská služba zůstala i v době komunismu, po roce 1990 se zkrátila na rok a půl a po vzniku České republiky na rok. Od roku 1990 mohli jít mladí muži místo vojny na náhradní službu. Základní vojenská služba byla zrušena novelou branného zákona, kterou v roce 2003 předložil tehdejší vládě ministr obrany Jaroslav Tvrdík.
Řepa míní, že v 90. letech, kdy se postupně spělo ke zrušení vojny, se armáda netěšila dobré pověsti. Přičítá to přechozímu období. „Za dob komunismu to byl od reality odtržený moloch, který spotřeboval obrovské množství zdrojů a surovin. Byl to svět sám pro sebe, se společností to moc provázané nebylo. Možná proto lidé armádu rádi neměli,“ řekl.
