Vážná nemoc dítěte a pobyt v nemocnici představují pro rodiče ohromný stres. Právě přítomnost rodičů, zvláště u malých dětí, je součástí úspěšné léčby. Co bylo v minulosti nepředstavitelné, je dnes běžné, nicméně i aktuální zkušenosti Lenky Konkoľové a Terezy Salte, matek malých dětí, mohou naznačovat, že tomu stále tak docela není. Pro pořad 168 hodin se tématu věnovala Darina Vlková.
168 hodin: „Běžte domů, tady nepomůžete.“ Přítomnost rodičů u dětí v nemocnici nemusí být vždy samozřejmá
8 minut
168 hodin: Bez rodičů
Malá Tea byla hospitalizovaná na klinice dětských infekčních nemocí ve fakultní nemocnici v Brně se zánětem mozkových blan. Je jí rok a půl a matka ji ještě kojí. „Předpokládala jsem, že je jasné, že v nemocnici budu moct zůstat s miminkem. A oni řekli: ‚Ne, zavolejte si zítra, vaše dcera je vážně nemocná, to by jí neprospělo.‘ Byli docela tvrdí,“ vzpomíná její matka Lenka Konkoľová, která z nemocnice následně skutečně odešla.
Podle pediatra a proděkana 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Davida Marxe by však přítomnost rodiče měla být samozřejmost. „Samozřejmým principem pobytu malého dítěte v nemocnici je, že tam není samo, tedy při jeho přijetí se neklade otázka, jestli rodiče mají možnost nebo jestli rodiče zůstanou, ale kdo s dítětem v nemocnici bude,“ podotýká.
I podle dětského psychologa Václava Mertina je přítomnost rodiče důležitá. „Každé malé dítě je doma závislé na nás dospělých, nikoho jiného nemá. Naše blízkost je důležitá, a když přijde do nemocnice, tak se bojí ještě více a je potřeba, aby ten někdo byl vedle něj, aby ho držel za ruku,“ dodává.
Stres dítěte
Lenka se ještě týž den do nemocnice vrátila s tím, že podruhé se už k odchodu donutit nenechá a na pokoji u dcery zůstane. „Dali mi jasné podmínky, že v osm večer můžu vytáhnout deku, ale v šest ráno, předtím, než přijde uklízečka a sanitární sestra, tak mám všechno sbalit,“ uvedla Lenka.
První dny v nemocnici byly podle ní krušné. „Cítila jsem se nenáviděná, že tam absolutně nemám co dělat, že není v jejich zájmu, že tam jsem, že mám být hodně vděčná za to, že tam můžu být,“ vzpomíná.
Brněnská fakultní nemocnice k případu poslala písemné vyjádření. „Konkrétní případ komentovat nemůžeme, ale pravděpodobně se jednalo o hospitalizaci na jednotce intenzivní péče kliniky dětských infekčních nemocí, kam rodiče nepřijímáme, ale po celou dobu má rodič k dítěti přístup,“ uvedl mluvčí Václav Janištin.
Lence prý jedna ze sester říkala, že maminky u dětí normálně nejsou. „Děti se po čase vypláčou a pak už jsou prý v klidu,“ poznamenává Konkoľová.
Podle Marxe je to však nesmysl. „Ten častý argument: ‚dítě je klidnější, když tam nejste, maminko,‘ je poněkud absurdní, protože dítě je většinou tak vyděšené, že je tam samo, že opravdu může působit, že je klidnějším. Nicméně vnitřní stres, který se pak může projevit i závažnými dlouhodobými postiženími, není něco, nad čím by se mělo mávnout rukou,“ podotýká lékař.
Mluvčí brněnské nemocnice upozorňuje, že všechny kliniky v dětské nemocnici se snaží umožnit pobyt rodičů společně s hospitalizovanými dětmi. „Jsou však případy, a tato situace není nijak výjimečná, kdy provozní a prostorové podmínky, epidemiologická situace, anebo zdravotní stav dítěte neumožňují uskutečnit vše dle představ rodičů,“ podotýká.
Lence po pěti dnech přinesli rozkládací postel a za stejných podmínek jako s dekou – tedy vytáhnout v osm večer a v šest ráno uklidit – mohla ve špitále spát.
Není zázemí
Podobnou zkušenost má i Tereza Salte, matka jedenapůlročního Matea. V létě ho v pražském Motole operovali kvůli onkologickému onemocnění. „Po operaci byl můj syn převezen na ARO a pak na chirurgickou JIPku, kde rodič může být přítomný během dne, ale od určité hodiny večer už musí být jinde, přespávat buď na ubytovně, nebo jet domů. Vysvětlení bylo takové, že by tam rodič překážel, že tam nemají zázemí, místo, že to není uzpůsobené,“ uvedla Tereza Salte.
I Tereza Salte trvala na tom, že u syna zůstane i přes noc. „Strávili jsme tam dvě noci a s mým mužem jsme se střídali, protože nám bylo řečeno, že když tam budeme chtít být, tak musíme zůstat sedět na takové strašné plastové židli. Po čtyřech hodinách jsem to vzdala, dala jsem si na zem ručník a spala chvíli na něm,“ vzpomíná.
Podle mluvčí FN Motol Pavlíny Dankové mohla s Mateem být. „Matka pacienta měla možnost být se svým dítětem nepřetržitě na standardním pokoji a i na JIPce.“ I podle zdravotní sestry Gabriely Novotné byla tato možnost Tereze nabídnuta. „Můžou sedět na židli, dokonce jsme jí nabízeli ubytovnu, protože maminky, které chtějí a jsou z daleka, mohou být na ubytovně, která je odsud kousek, a na zavolání jsou zde do pěti minut,“ vysvětluje sestra.
Že by přítomnost matky nebyla žádoucí nebo že by jí sestry dávaly najevo, že by tam neměla být, mluvčí nemocnice odmítá. „Je to tvrzení proti tvrzení. Já jsem u toho nebyla a vy také ne, takže nevíme, jak to bylo. Sestry o ničem takovém neví a na té židli být mohla, což se jí teda asi nelíbilo, ale být tam mohla,“ dodává Danková.
Právo dítěte na přítomnost rodiče
Právo dítěte na nepřetržitou přítomnost rodiče stanovuje několik právních dokumentů. Kromě mezinárodních, jako je například Charta práv dítěte, jde také o český zákon o zdravotních službách.
„Tohle právo není absolutní, lze jej omezit vnitřním řádem pracoviště, ale pouze za konkrétních důvodů, kdy je zjevné, že by přítomnost rodiče nebo pečovatele představovala riziko buď pro dítě, pro pečovatele, nebo pro někoho jiného,“ vysvětluje Marx.
Podle psychologa Mertina je z hlediska uzdravování velmi důležité, aby dítě bylo v pohodě. „U malého dítěte se nezíská jinak než blízkostí lidí, kteří jsou pro něj nejdůležitější,“ podotýká.
