Jestli se ve finále utkají dva opravdu nejlepší celky šampionátu, je otázkou. Jistojistě na sebe ale narazí dva nejvýraznější tábory fanoušků, které sem do Stockholmu dorazily - Švédové bodující především kvantitou a veselí, bez ustání fandící Švýcaři, kteří si museli získat sympatie každého, kdo je zažil v akci.
Rozhodně nechci paušálně tvrdit, že by Švédové byli špatnými fanoušky. Koneckonců když hrálo fotbalové Hammarby, jehož stadion prakticky sousedí s Globenem, chorály se nesly stovky metrů daleko. Jenže fanoušci, kteří se scházejí na zápasy švédského národního týmů, jsou překvapivě tiší. Samozřejmě - na zápasy domácího týmu je vyprodáno a atmosféra je bezpochyby neporovnatelně lepši a důstojnější než na zbylá utkání na šampionátu - jenže má to své ale.
Švédové totiž prakticky nefandí. Když se zpívá hymna a ke zpěvu se přidá celá hala, běhá člověku mráz po zádech. Ale pak se domácí fandové v klidu posadí na sedačky, ujídají popcorn a většinu času beze slova sledují hokej. Nejvíce je rozproudí diskotéková hudba, která na stadionu hraje o přerušeních. U ní si švédští fanoušci s radostí zatleskají do rytmu. S uvedením puku do hry ale opět rychle zmlknou.
Ano, když přijde velká švédská šance nebo gól, Globenem to pořádně zahučí. Jinak by ale člověk mohl poslouchat pokyny, které hráčům na ledě uděluje trenér. Nedej bože, když domácí prohrávají, to je pak ticho jak v kostele. Naštěstí má švédské fandění tady na mistrovství vzestupnou tendenci. Už proti Kanadě byli Švédové slyšet přeci jen o něco více. Zejména poté, co domácí cítili nespravedlnost po vyloučení Alexandera Eldera do konce utkání.
I v semifinále s Finskem se halou stále častěji ozývalo skandování „Sverige, Sverige“. Na druhou stranu nezřídka se stávalo, že slyšet bylo spíše finské „Suomi, Suomi“. A to přesto, že finští fanoušci byli ve velké početní nevýhodě. A nebylo výjimkou, když dokázali domácí fandy dokonce překřičet.
To Švýcaři si tady ve Stockholmu jistojistě zaslouží titul pro nejlepší fanoušky. I když jich je v hale málokdy více jak pár stovek, vytrvale a zvesela podporují svůj tým. Jejich „Hop Schwitz“ zde trumfnout nikdo nedokázal. Nemluvě o takřka neustálém prozpěvování švýcarského kotle. Pěkně celé utkání a bez přestávky, ne jako Švédové jen když se daří nebo hraje hudba. Naopak, zpívají i o přerušeních a místní „diskotéku“ ignorují. Ta je jen zbytečně ruší a přeřvává.
Řada Švýcarů ani nepotřebuje sedačky, přinejmenším kotel za brankou celý zápas stojí. U jiných fanoušků ve Stockholmu věc nemyslitelná. Švýcaři bez ustání skandují, zpívají a radují se. Když pískají a spílají rozhodčímu, zaléhají uši. Navíc zatímco hordy švédských fanoušků se po vítězném zapase v klidu a organizovaně odeberou na metro, Švýcaři ještě dlouho poté slaví před arénou, roztahují vlajku, zpívají a tančí. Už kvůli nim bych švýcarským hokejistům přál, aby svou jízdu šampionátem dotáhli až ke zlatu.
