Tomáš Jílek

Pravděpodobně ani nejslavnější rezident londýnské Baker Street by před závěrečným kolem základní části extraligového ročníku 2012/13 nedokázal při pohledu na tabulku přes lupu rozmotat to ďábelské klubko otázek, záhad a nejasností a odpovědět na klíčovou otázku: „Jak tohle všechno skončí.“

Variace na můj oblíbený film od Otakára Schmidta v hlavní roli s mou bývalou spolužačkou z kurzu francouzštiny dobře vystihuje dění aktuální sezony (nejen) v naší nejvyšší soutěži. Nemá primárně vybízet k úvahám o nějaké tajemné džungli, je více definicí toho, jak letošní, v mnoha ohledech mimořádný ročník ovlivnila a stále ovlivňuje už skončená výluka už znovu naplno frčící NHL. Divočina je to tedy spíše pro fanoušky, kteří leckdy nestíhají sledovat, jaká nová tvář se zase objevila na soupisce jejich favorita.

Není těžké vybrat nejvýraznější hokejový zážitek uplynulých sedmi dnů: Pardubice po více než dvou a půl letech zažily vyprodaný zápas v základní části, ale hlavně zažily v duelu proti kladenským Rytířům večer, na který se nezapomíná. Bylo to jako návrat do minulosti, do ofenzivních osmdesátých let (mimochodem právě na konci téhle dekády Kladeňáci naposledy nasázeli do perníku na východě Čech stejný počet ran) a srdce nezaujatého fanouška muselo plesat.

Minulý týden mám spojen především se dvěma nejsilnějšími zážitky (pokud pominu ty pro tuto rubriku příliš intimní): 1) horečka sobotní noci neboli setkání s mým hudebním bohem ex-DM Alanem Wilderem v Lucerně + 2) horečka středečního večera v O2 areně při zápase Kladno – Pardubice.