Před 80 lety přišly o své domovy tisíce lidí z obcí v okolí Neveklova, Sedlčan a Benešova. K 15. září 1942 totiž museli obyvatelé opustit tento kraj, protože si ho němečtí okupanti vybrali pro cvičiště jednotek SS. Obyvatele středočeských obcí o tom informovali vyhláškou 14. března 1942 s tím, že mohou ještě sklidit úrodu.
Před 80 lety proměnili němečtí okupanti Sedlčansko na vojenské cvičiště. Čechy vyhnali
Vyhláška se týkala téměř 30 tisíc obyvatel 62 obcí v oblasti velké zhruba pět set kilometrů čtverečních na severu a západě ohraničené řekami Sázavou a Vltavou a na jihu a východě městy Sedlčany a Benešov. Proces stěhování byl rozdělen do pěti etap a měl skončit teprve v dubnu 1944. Podmínky se postupně měnily, první vysídlenci si mohli vzít všechen majetek, ti další už většinu museli zanechat na místě. Za vystěhování byla vyměřena finanční kompenzace, mnozí ji však odmítli jako výraz nesouhlasu.
Celkem se vystěhovalo asi 17 tisíc lidí. Někteří mohli zůstat mimo jiné proto, že ve vysídlené oblasti neměl kdo pracovat a stali se nádeníky na statcích SS. Nucené vystěhování postihlo i některé obyvatele obcí za hranicí cvičiště: Sedlčan, Benešova a Bystřice.
Noví pánové kraje se zde podle knihy Konec pánů Sedlčanska od historika Pavla Kmocha chovali, jako by jim země patřila odjakživa – a navždy. Kmoch popisuje desítky případů, kdy si nacisté brali cokoliv, co je zajímalo, bez ohledu na platné zákony v protektorátu. Některé mohou po letech působit i bizarně: „Vedoucí DAF – jistý Karlík z Vlašimi – podle svědectví chodil neustále ve stranické uniformě a vystupoval jako politický vedoucí. S oblibou údajně nakupoval u obchodníků tím způsobem, že si vybral a naložil zboží, načež prohlásil, že si zapomněl peníze. Nikdy se s nimi ovšem nevrátil. Benzin nebo nábytek u truhláře zase nakupoval tak, že ohrožoval obchodníky revolverem.“
Tábory, cvičiště, nucené práce
Statky (SS-Hofy) vznikly ze zabraných velkostatků či skupin usedlostí. V prostoru byly zřízeny též lesnické, rybníkářské a zahradnické provozy. Práci obstarávali krom nevystěhovaných obyvatel i vězni. Proto Němci v prostoru zřídili několik pracovních a vězeňských táborů, mimo jiné pro politické vězně či osoby ze smíšených manželství, ale i pro trestané členy SS. Nedaleko Hradišťka u soutoku Vltavy a Sázavy byla pobočka koncentračního tábora Flossenburg se třemi stovkami především ruských a francouzských zajatců, další pobočka téhož tábora byla ve Vrchotových Janovicích nebo zvláštní tábor pro „židovské míšence“ – manžele židovských žen v Bystřici či kárný pro Čechy v Křepenicích.
Přestože cvičiště nebylo nikdy plně dokončeno, jednotky SS ho čile využívaly. Vznikla tam například dělostřelecká škola (Benešov), ženijní škola (Hradištko), škola stíhačů tanků (Janovice), škola útočných děl a škola pancéřových granátníků (Prosečnice). Uprostřed území byl vytyčen vlastní cvičební prostor včetně palebné zóny. Jako terče sloužily makety, ale i opuštěné domy.
Konopiště, bývalá jídelna SS
Velitelství prostoru bylo umístěno nejprve v piaristické koleji přímo v Benešově, později se přesunulo do hotelu Zámecká, který se nacházel pod zámkem Konopiště.
Němci měli s oblastí dlouhodobé plány – Waffen-SS měly po vítězné válce prostor opustit, stejně tak měl wehrmacht opustit plánovaný, ale nikdy nerealizovaný výcvikový prostor u Sedlčan. „Do vyprázdněných území měli být dosídleni němečtí rolníci z Porýní a etničtí Němci stěhující se do říše z neněmeckých území. Tak by vznikl jakýsi německojazyčný zemský most, který by v návaznosti na další zabrané prostory směrem k Litoměřicím národnostně rozetnul Čechy a byl by zásadním postupným krokem k plánované germanizaci země,“ uvádí Pavel Kmoch. „Jeho centrem se mělo stát Vzorné město SS-Stadt Bohmen, kdysi nesoucí jméno Benešov.“
Konec války přinesl utrpení všem
Ke konci války německá armáda cvičiště opevnila a některé objekty podminovala. Do prostoru také přesunula část svého archivu z evakuovaného Berlína, který po válce u Hradištka objevila americká armáda (štěchovický archiv). Podle některých informací jsou poblíž stále ukryté bedny s dokumenty a naloupenými cennostmi, takzvaný štěchovický poklad.
Detektoráři nacházejí zbytky zbraní v této oblasti dodnes
Docházelo zde k sabotážím vojenské techniky, popravám civilistů i vězňů – ale i německých vojáků, kteří se pokoušeli o dezerci. Historici zaznamenali i útoky partyzánů: jedním z těch úspěšnějších bylo rozebrání kolejí u Červeného Újezda 17. dubna 1945, které způsobilo vykolejení vlaku, značné materiální škody a dočasné zneprůjezdnění trati.
Protože byla oblast plná německé techniky i vojáků, narůstala zde také aktivita spojeneckých útoků z letadel, takzvaných hloubkových letů. Také zde docházelo k mnoha tragédiím, ale i bizarním příběhům. „U Heřmaniček údajně letci v dubnu rozstříleli vlak převážející nepochopitelný náklad želv. Ty se z trosek měly rozlézt po okolí a vzápětí se staly kořistí místních,“ popisuje Kmoch.
Po osvobození se většina obyvatel rozhodla vrátit, mnozí však našli pouze rozbořené domy, otrávené studně a pole plná min a granátů. Řada původních obyvatel tak raději odešla do pohraničí, kde osídlila nemovitosti po odsunutých Němcích.
Ves Dubliny se stala součástí vojenského cvičiště Zbraní SS Benešov a její obyvatelé se museli 31. října 1943 vystěhovat
Česko bez Čechů
Vyklizení prostoru kolem Neveklova bylo součástí nacistických plánů na likvidaci českého národa. Plán na přesídlení, poněmčení či likvidaci vznikal již před válkou. „Českomoravskou kotlinu (…) osídlíme německými rolníky. Čechy přesídlíme na Sibiř nebo do oblastí volyňských… Češi musí pryč ze střední Evropy“, řekl Adolf Hitler již v roce 1932.
První, kdo museli opustit své domovy, byli obyvatelé českého pohraničí v důsledku mnichovské dohody z 29. září 1938. Mnichov znamenal pro neněmecké obyvatele, kteří se nechtěli stát druhořadými občany německé říše, nutnost urychleného opuštění majetku a přesídlení do českého vnitrozemí. Do konce roku 1938 pohraničí opustilo více než 114 500 Čechů, 1500 německých antifašistů, 7000 Židů a přibližně tisíc osob jiných národností.
Socha Lidé bez domova v Sedlčanech připomíná osud vystěhovaných
Po německé okupaci zbytku Česka v březnu 1939 plánovali nacisté postupnou germanizaci českého obyvatelstva, popřípadě přesídlení či likvidaci. Prvním krokem mělo být rozbití českého osídlení enklávami německých přistěhovalců (často z východní Evropy). Mezi prvními museli odejít lidé z okolí vojenských cvičišť v Brdech, u Milovic a u Vyškova, kde do května 1942 přišlo o domovy téměř 15 tisíc osob. Na Drahanské vrchovině na Moravě, kde chtěli okupanti vytvořit německý ostrůvek spojený se Sudetami na Prostějovsku a německými osadami na Vyškovsku, postihlo nucené vysídlení přes pět tisíc rodin z asi třiceti vesnic.
Nucené stěhování v českých zemích osvobozením neskončilo. Po válce museli obnovené Československo i své majetky opustit téměř tři miliony Němců a desítky tisíc Maďarů.
