Nové rekonstrukce obličeje dvou pravěkých lidí, známých jako Lucy a Taungské dítě, ukazují, jak mohli vypadat naši nejstarší prapředkové, když žili před miliony let v Africe.
Na rozdíl od minulých rekonstrukcí tváří dávných příbuzných člověka, které se opíraly spíše o domněnky a analogie a nebyly vlastně nikdy pořádně vyargumentované, tentokrát autoři nových rekonstrukcí celý proces popsali zcela transparentně.
Při rekonstrukcích Lucy (Australopithecus afarensis), nejstaršího a nejlépe dochovaného lidského předchůdce, kterou vědci objevili roku 1974, a tříletého Taungského dítěte (Australopithecus africanus) použili vědci pigmentované silikonové odlitky. Lucyina kůže na nich měla podobný odstín jako šimpanz bonobo (Pan paniscus), zatímco rysy Taungského dítěte se více podobaly moderním lidem pocházejícím z Jižní Afriky, uvedli autoři na svém blogu, kde o výslecích i metodách informovali.
- Taungské dítě je neformální označení pro lebku vyhynulého hominina druhu Australopithecus africanus. Představuje vůbec první nález rodu Australopithecus, jehož zástupci patří mezi předky moderních lidí. Jedná se tedy o typového jedince svého druhu i celého rodu.
- Lebka sestává z větší části obličeje a dolní čelisti se zuby, které doplňuje přirozený výlitek mozkovny. Předpokládá se, že je asi 2,5 milionu let stará a představuje ostatky zhruba tří- až čtyřletého mláděte.
Tyto odlitky ukazují, jak složité rekonstrukce raných lidí jsou. Předchozí rekonstrukce těchto i dalších jedinců totiž pocházejí od umělců, kteří vycházeli z předpokladů, které se současnou vědou nedají potvrdit.
Jednalo se přitom i o zásadní záležitosti, jako například otázku, jestli tyto pravěké druhy vypadaly spíše jako opice, nebo jako moderní lidé, nebo jak vypadaly jejich měkké tkáně, včetně svalů a tloušťky jejich kůže. Tyto rekonstrukce se přitom často nacházejí v přírodovědných muzeích a mají vzdělávat veřejnost o lidské evoluci.
- Lucy je přezdívka pro archeologický nález s kódovým označením AL 288-1. Jedná se o několik stovek fosilních kosterních pozůstatků, z čehož 40 procent tvoří kostra samice hominida druhu Australopithecus afarensis.
- Lucy byla vysoká 1,1 metru, vážila 29 kg a po sestavení kostí se podobala šimpanzovi. Měla malý mozek jako šimpanz, ale kosti pánve a nohou byly ve své funkci téměř identické s kostmi moderních lidí, což s jistotou značí, že Lucy druhově spadá mezi homininy, kteří stáli a chodili vzpřímeně.
Podle práce, která vyšla na konci února 2021 v odborném časopise Frontiers in Ecology and Evolution, popsali vědci, jak moc takových nevědeckých rekonstrukcí existuje a jak málo důkazů svědčí pro jejich podobu.
Když se pokusili srovnat různé podoby Lucy, jak ji zobrazují různá muzea po celém světě, zjistili, že každá verze Lucy vypadá úplně jinak, tvrdí Ryan Campbell.
„Čekal jsem, že v těch rekonstrukcích, které jsou vystavené v přírodovědných muzeích, najdu nějakou shodu. Ale bylo tam tolik obrovských rozdílů, že jsem si říkal, že autoři všech předchozích rekonstrukcí se snad nepodívali na žádnou jinou, než se pustili do té vlastní,“ dodal.
Co je civilizované, co je divoké
Analýza rekonstrukcí 860 hominidů z 55 muzejních expozic po celém světě ukázala pozoruhodné nesrovnalosti, včetně tech, které se týkaly stejných jedinců. Dalším problémem je, že některé rekonstrukce jsou rasistické nebo nepřesné, uvedli vědci. „Mnohé z předchozích rekonstrukcí byly ve skutečnosti silně ovlivněny imaginárními příběhy o tom, co je ,primitivní' a ,divoké', oproti tomu, co je ,civilizované a ,moderní',“ napsal na blogu hlavní autor práce Rui Diogo.
Typickou nepřesností podle něj je, že Lucy má na rekonstrukcích partnera a děti – to přesto, že se ví, že nukleární rodina složená ze dvou partnerů je v lidské historii něco dost novodobého.
Při rekonstrukci obličejů Lucy a Taungského dítěte se autoři jejich nové podoby snažili ze všech sil „oprostit se od intuice“ a místo toho být vědecky přesní, uvedli ve studii.
Pro Taungské dítě použili tradiční techniky tvarování a odlévání, aby vytvořili duplikát lebky z jiného odlitku původního vzorku. Lebka dítěte je sice dobře zachovalá, ale i tak bylo nutné navrhnout, jak rekonstruovat měkké tkáně na jeho obličeji – ty se pochopitelně nedochovaly.
Při jejich rekonstrukci je třeba se rozhodnout, jestli se bude vycházet spíše ze vzhledu primátů, lidí, nebo nějaké kombinace obou přístupů. Například při rekonstrukci Taungského dítěte vytvořil tým raději dvě podoby – jednu více opičí a druhou lidštější, aby tak ukázal rozdíl mezi oběma interpretacemi.
Lucy se ukázala jako ještě pracnější. Přestože je vůbec nejčastěji rekonstruovaným předkem člověka, ve skutečnosti jsou tyto pokusy většinou neúspěšné – většina jejích lebečních kostí totiž chybí; klíčovou roli tedy při snaze vrátit jí podobu hraje její skvěle dochovaná dolní čelist.
