Kochleární implantáty jsou sice velmi drobné, ale dokázaly jen v Česku vrátit sluch stovkám lidí. Prototyp tohoto zařízení vyvinul v 80. letech minulého století australský lékař Gream Clarke a voperoval jej prodavači, který ohluchl při autonehodě.
Paní Andrea Šidlová má kochleární implantát aktivovaný od ledna letošního roku. „Většinu života jsem měla naslouchátko a ztráta sluchu se mi zhoršovala jen po procentech. Poslední rok to ale šlo rychle dolů, to jsem ztratila asi 35 procent sluchu,“ popisuje. „Nemohla jsem telefonovat, přestala jsem ostatním rozumět, ty problémy byly opravdu velké a zhoršovaly se,“ líčí.
Protože nepomohlo žádné naslouchátko ani jiné řešení, ukázalo se, že jediným řešením je pro ni kochleární implantát, který by jí mohl pomoci vrátit se do běžného života slyšících lidí.
Implantát byl aktivován asi měsíc po operaci a změna byla zásadní: „Byla jsem úplně nadšená,“ popisuje svůj první dojem. „Byl to nový život, normálně jsem hned a všechno slyšela. Ne nějak elektronicky, ale zcela přirozeně. Teď mě mrzí, že jsem tak dlouho trpěla s naslouchátky. Kdybych to věděla dřív, nemusela jsem ten stav snášet tak dlouho.“
Stejně jako řada jiných pacientů totiž o možnosti implantátu vůbec netušila – zjistila to až po setkání se specialistou.
Příběh kochleárního implantátu
Otec australského vědce a lékaře Graema Clarka byl nedoslýchavý a na každé přání zákazníků své lékárny musel reagovat žádostí, aby mluvili hlasitěji. To obtěžovalo jeho samotného i nakupující. A tak se Clark mladší rozhodl, že s tím něco udělá.
Na konci 60. let minulého století zahájil výzkum, na jehož konci se zrodil přístroj, který alespoň částečně navrací sluch neslyšícím. Jako první na světě obdržel Clarkův kochleární implantát (sluchovou neuroprotézu) 1. srpna 1978 Australan Rod Saunders.
Kochleární implantát je složité elektronické zařízení, které se skládá ze dvou částí. Při operaci se pod kůži do jamky kosti skalní voperuje malý přístroj, z něhož vedou elektrody do části vnitřního ucha zvané hlemýžď.
Vnější část je tvořena řečovým procesorem a mikrofonem s vysílací cívkou, které jsou umístěny za uchem a slouží k přenosu informace do vnitřního přijímače. Tam je informace dekódována a odeslána do elektrod umístěných v hlemýždi, kde stimulují sluchový nerv. Další variantou je, že řečový procesor nosí pacient místo za uchem zavěšený libovolně na těle, například za opaskem.
Zprostředkovaný zvuk je normálnímu sluchovému vjemu pouze podobný, nikoli s ním totožný. Pacienty tak mnohdy čeká po operaci dlouhá rehabilitace. Přístroj je určený jen pro osoby, u nichž je poškozeno vnitřní ucho, ale mají zachovaný sluchový nerv.
Prodavač Saunders totálně ohluchl při autonehodě a Clark si vybral tohoto zpěváka kostelního sboru kvůli jeho hudebnímu sluchu. Jedna z nejslavnějších operací v historii trvala osm hodin a nejčastěji se uvádí, že prvním zvukem, který Saunders poté uslyšel, byla britská hymna. Některé zdroje ale hovoří o australské hymně a o známé australské písni Waltzing Matilda, která se v Česku proslavila pod názvem Hádej, Matyldo.
Komerčně vyrábět se začal implantát v roce 1982 a v roce 1985 získal souhlas od amerických úřadů. Implantát se postupně zdokonaloval a v roce 1985 byl poprvé voperován dítěti. Přístroj vyráběla firma Telectronics, která se přejmenovala nejdříve na Nucleus a poté dostala současný název Cochlear. Tato společnost má nyní největší podíl na světovém trhu s těmito zařízeními.
Kochleární implantáty a děti
Protože tento přístroj pomáhá slyšet pacientům s vrozenou nebo získanou ztrátou sluchu, kterou způsobilo poškození jemných struktur vnitřního ucha, velmi často se používá k tomu, aby vrátil sluch dětem – u dospělých byl dlouho považován za mnohem méně účinný.
Podle Světové zdravotnické organizace je ztráta sluchu druhým nejtěžším postižením hned za postižením mentálním. Poruchu sluchu mají zhruba tři z tisícovky novorozenců, z nich třetina těžkou.
Kochleární implantát způsobuje převrat v rozvoji dětí, kterým je voperován. S dobrou rehabilitací mají šanci naučit se mluvit a zhruba 60 procent studuje na běžných školách, řada absolvuje i vysokou školu. V každodenním životě se obejdou bez tlumočníka, mnozí se naučí i cizí řeči, dokážou poslouchat hudbu a telefonovat.
Optimální je, když dítě dostane přístroj mezi jedním až třemi roky, nejpozději ale do šestého roku věku, protože pak už mozek přepojí sluchové centrum pro jiné účely a implantát nedokáže tak dobře využít. Operaci předchází důkladné vyšetření, po ní nastavování přístroje podle toho, jak se pacient učí slyšet v průběhu několikaleté rehabilitace.
První kochleární implantace v České republice byla provedena chirurgy Milošem Valvodou a profesorem Janem Betkou z Kliniky ORL 1. LFUK v roce 1987 a byla završením několikaletého úsilí výzkumné skupiny kolem inženýra Jaroslava Hrubého. Jeho motivací byla hluchota dcery, která přišla o sluch po proběhlém zánětu mozkových blan.
Od roku 1987 bylo v České republice implantováno přibližně 600 dospělých pacientů. Program kochleárních implantátů v České republice pro děti spustil pro veřejnost v roce 1993 Zdeněk Kabelka. V dětství implantovaných pacientů je v ČR přibližně 900, řada z nich již dosáhla dospělého věku a kochleární implantát jim pomohl dosáhnout vzdělání a co nejlepšího pracovního uplatnění.
