V přírodě žijí upíři ve velkých koloniích. V nich se snadno mohou šířit nejrůznější nemoci – a tak si tito savci vypracovali strategii, která připomíná ty moderní lidské: je-li nějaké zvíře nemocné, od ostatních se vzdálí, anebo je k tomu zbytkem donuceno. A tímto způsobem se daří šíření choroby zpomalovat, prokázal nový výzkum.
Upíři dodržují social distancing. Brání tak šíření nakažlivých chorob
Vědci až doposud toto chování ve volné přírodě nepozorovali, setkali se s ním jen u laboratorních zvířat. Nová pozorování, která se na tento fenomén zaměřila, ho ale bezpečně prokázala i v divočině. Výsledky výzkumu vyšly v odborném žurnálu Behavioural Ecology.
Chování upírů obecných bylo velmi podobné tomu, jak na šíření nemoci reaguje lidská společnost při lockdownech, karanténách a dalších opatřeních, jež mají vynucovat „social distancing“ neboli společenský odstup. Cílem takových změn chování je, aby se změnilo šíření patogenu populací – tedy, aby se zdraví jedinci co nejméně stýkali s těmi nemocnými.
Podobné projevy ochrany kolonie před nemocemi už přírodovědci znají delší dobu; bylo pozorované u některých druhů společenského hmyzu – ten často jedince s příznaky nemocí izoluje od zbytku roje. Ale i řada dalších méně společenských zvířat se tak chová: příznaky nemoci vedou k tomu, že se tvor stává ještě méně sociálním a dobrovolně se izoluje.
Výzkum v Belize byl etický
Studie amerických vědců byla dost složitá – najít nemocné jedince totiž není v koloniích upírů snadné. A tak biologové odchytli v Belize 31 dospělých samic upírů, které přes den spaly ve vykotlaných stromech. Polovině vpíchli endotoxiny, které jim sice nezpůsobily žádnou reálnou nemoc, ale vyvolaly v jejich tělech imunitní odpověď.
Ve stejné kolonii pak ještě vytvořili kontrolní skupinu upírů, kterou sice také infikovali, ale jen solným roztokem, který nijak nemoc nesimuloval. Všichna zvířata byla navíc očipována, aby biologové mohli sledovat jejich pohyby.
Ukázalo se, že „nakažení“ upíři se stýkali méně s jinými zdravými zvířaty, trávili s nimi méně času a současně nebyly tyto aktivity zdaleka tak intenzivní jako u zdravých upírů. Během šesti hodin, co u nich příznaky nemoci existovaly, se „nemocná“ zvířata setkávala s méně zdravými tvory, ale přitom stále udržovaly poměrně intenzivní kontakty s jinými „nemocnými“.
Poté, co reakce imunitního systému odezněla, se chování upírek zase rychle vrátilo do původního stavu a všechna zvířata své sociální kontakty v plné míře obnovila.