Pandemie byly a budou, Česku se nevyhýbaly. Lidstvo se s nimi naučilo žít

Reportéři ČT: Od krys k netopýrům (zdroj: ČT24)

Epidemie provázejí lidstvo dlouhá staletí. Ve středověku v době moru se objevila obvinění, že Židé otrávili vodu ve studnách. Později zabíjela španělská chřipka; rozmohla se s koncem první světové války a do léta 1919 si vyžádala mnohamilionové oběti. Tyfus se zase šířil hlavně v koncentračních táborech za druhé světové války, ale v Československu se znenadání objevil ještě v roce 1954. Pohled do historie ukazuje, že po epidemiích nemusí nastat pohroma.

Aktuální koronavirová pandemie vyvolává vzpomínky na nedávné epidemie, ba i ty skoro zapomenuté. Zářným příkladem je středověký mor, lidově černá smrt. Někteří recesisté nosí v současné době koronaviru roušku, jež se podobá zobáku, který nosili na obličeji ve středověku moroví doktoři.

„Oni si mysleli, že mor je výrazem zkaženého životního prostředí. A zkažené životní prostředí poznáváte hlavně podle pachu. Zobák je takový kontejner, který je naplněný vonnými bylinami, přes které vdechovali vzduch,“ uvedl přednosta Ústavu dějin lékařství 1. LF UK Karel Černý.

Nežádoucí morové bakterie přenášely zejména krysy, ale i jiní hlodavci. „Morová bakterie je vlastně zvířecím onemocněním. Je to zoonóza, která se udržuje v populacích hlodavců. Z nich se to na člověka primárně přenáší přes parazity, jako je blecha,“ dodal docent Černý.

Důsledkem morových epidemií byly židovské pogromy

Morová epidemie se šířila v českých zemích zhruba od poloviny 14. století. V době císařské vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV. umíraly desetitisíce lidí. Nikdo nevěděl, co je příčinou. Tradovalo se, že někdo tráví studny. Kolektivní hysterie a masová psychóza nalezly údajné viníky. Během pogromů docházelo k masovému vraždění Židů.

„V původní židovské čtvrti na Starém Městě v Praze bylo velmi husté židovské osídlení v druhé polovině 14. století, kde o velikonočním týdnu 18. dubna 1389 došlo k největšímu pogromu ve středověku, který se odehrál na území Čech a Moravy, při kterém měla být většina zdejší židovské populace zmasakrována a další část násilně pokřtěna a děti dány na převýchovu,“ řekla historička Eva Doležalová.

Přes výrazný úbytek obyvatel Evropa společenské změny ustála

Po opadnutí morové pandemie ale nenastalo v Evropě ekonomické a sociální zhroucení států. Úbytek lidí znamenal pro ty, kdo přežili, nárůst sebevědomí, které se promítlo do oslabení feudálních vazeb. Přibylo svobodných sedláků a vzrostl význam měšťanského stavu a svobodného obchodu.

„Tím, jak ubylo populace, se zvýšila cena práce, zejména lidí na nejnižších příčkách společnosti, kteří si mohli tím pádem diktovat podmínky poněkud lépe, a dopadem třeba je, že pozorujeme zvýšenou kvalitu výživy. Vidíme třeba, že lidé jí daleko víc masa,“ doplnil docent Černý.

„V západní Evropě zemřelo třicet až čtyřicet procent lidí a došlo k sociální restrukturalizaci společnosti. Strašně moc těch, kteří byli bohatí, zanechalo velké majetky, jež se dostaly do rukou středních vrstev,“ uvedl historik Martin Nodl.

Další velkou epidemií byla španělská chřipka

Na konci první světové války zase řádila španělská chřipka, která vypukla na jaře 1918. Přívlastek španělská ale neznamená, že se poprvé vyskytla na Pyrenejském poloostrově. Název získala proto, že o ní poprvé psaly španělské noviny, které nebyly cenzurovány jako tisk válčících států. Na španělskou chřipku zemřelo celosvětově až na padesát milionů lidí.

Ve snaze chránit si zdraví se proto v Evropě nosily roušky, u nás ale byly spíše raritou. „Tady bylo roušek asi skutečně méně, než bylo v západní Evropě. Kulminace pandemie na našem území se vlastně kryje se vznikem samostatného Československa, kde desetitisíce lidí vycházely do ulic a tam se s rouškami špatně slaví,“ poukázal na fakt historik Rudolf Kučera.

Umírali hlavně mladí lidé se silnou imunitou

Lidé tušili, že roušky pomáhají proti šíření infekce, ale tehdejší lékařská věda toho o miniaturních virech moc nevěděla. Současná vědecká obec se většinově domnívá, že španělskou chřipku dovezli do Evropy američtí vojáci. Zajímavostí je to, že nejvíce umírali mladí a zdraví lidé s dokonalou imunitou. Právě ta ale způsobovala takzvanou cytokinovou bouři.

„Když se nakazili, tak jejich imunitní systém zareagoval velmi drasticky. A je zajímavé, že to, co zabíjelo lidi, v tomto případě vlastně není ten virus jako takový, ale reakce imunitního organismu, která je tak silná, že nakonec způsobí i poškození plic a lidé se potom dusí v pneumonii,“ řekl Karel Černý.

V Československu zakryla epidemii radost z nové republiky

Ze světových osobností zemřeli na španělskou chřipku francouzský básník Guillaume Apollinaire nebo německý sociolog Max Weber, z Čechů například malíř Bohumil Kubišta. Na území dnešního Česka si nemoc vyžádala okolo šedesáti tisíc obětí.

Historici se domnívají, že velký počet mrtvých souvisel i s obrovskými shromážděními oslavujícími vznik Československa, kde se virus rychle šířil. „Už třeba jenom 28. října (1918) docházelo k ohromnému srocování lidí. A skutečně vidíme, že zhruba týden, dva po vyhlášení samostatné republiky přichází kulminace nákaz chřipkové epidemie. Takže je zcela nepochybné, že velké srocování lidí významně podpořilo šíření nákazy,“ upozornil historik Kučera.

Epidemie zasáhla i do sociálních procesů jednotlivých zemí. „Nemoc zasáhla velmi výrazně zejména tam, kde státy byly v rozvratu z první světové války. Španělská chřipka byla typicky v Rakousku vnímána jako jeden z projevů absolutního úpadku společnosti. Zatímco v Československu a jiných vítězných státech můžeme pozorovat podobné počty úmrtí, v Československu byla epidemie často překrývána radostí a entuziasmem z budování nového státu, aspoň česky mluvícího etnika,“ dodal Kučera.

Břišní tyfus se vrátil v 50. letech

Československu se nevyhnul ani břišní tyfus. Epidemie se nejvíc šířila v koncentračních táborech za druhé světové války, ale dozvuky měla i potom. Na jaře roku 1954 se nečekaně objevila ve Valašském Meziříčí.

Paní Marie Tvrdoňová je jedním z posledních žijících pamětníků, kteří si onemocněním prošli a přežili. „Vím, že v začátku jsem měla tři týdny horečky. Jenže nám nedali jíst, byla přísná dieta,“ uvedla Tvrdoňová, která zamlada pracovala jako cukrářka.

Tyfus ve Valašském Meziříčí v roce 1954 úplně ochromil chod města. Do historické paměti města se tato událost vrátila díky románu Hana místní rodačky Aleny Mornštajnové, která se o tyfu dozvěděla z vyprávění své tehdy nakažené babičky. „Zpočátku se samozřejmě nevědělo, co je to za nemoc. První nemocní byli zaměstnanci cukrárny. Udělaly se nějaké testy a zjistilo se, že zaměstnanci v sobě mají tyfus,“ řekla spisovatelka Mornštajnová.

Zákusky vyráběla v osudové cukrárně U Koňaříků také tehdy mladičká Tvrdoňová. Její život visel na vlásku. Jak její vedoucí, tak také spolupracovníci zemřeli.

Problémem byla chybějící kanalizace

V roce 1954 ještě nebyla vybudována ve Valašském Meziříčí kanalizace. V cukrárně používali vodu ze studny na zahradě, která byla kontaminována tyfovou bakterií. „Do studny pronikaly ze splaškového potrubí fekálie, které vodu znečišťovaly. Takže takto se bakterie potom dostala mezi lidi z cukrárny a lidi, kteří tam nakupovali,“ prohlásil ředitel Státního okresního archivu ve Vsetíně Tomáš Baletka.

„Rodiny, které byly postižené, nesměly chodit do práce, děti nesměly chodit do školy. Nesmělo se odjíždět z města. Neměl odjíždět nikdo, ani ti, kdo nakažení nebyli,“ poukázala Mornštajnová.

„Ze závěrečné zprávy víme, že bylo 311 lidí hospitalizováno s podezřením, že onemocněli tyfem. U 256 bylo prokázáno, že jsou skutečně nemocní, a z toho jedenáct lidí zemřelo,“ dodal Baletka.

Tehdejší hygienici a lékaři zasáhli rychle. Město během krátké doby vybudovalo kanalizaci a nemoc se pak už nevrátila. „Dětem jsem vyprávěla a ony mi říkaly: Babičko, my bychom tu ani nebyly, kdybys ty nebyla,“ uzavřela Tvrdoňová.