Vědci rozluštili genom jednoho z nejzáhadnějších zvířat planety, krakatice obrovské. Pomohlo to vysvětlit mnoho jejích výjimečných znaků, například obří rozměry a na bezobratlého živočicha nečekaně komplexní nervovou soustavu.
„Poznání genomu je prvním krokem v nalezení odpovědí o biologii těchto prapodivných zvířat,“ uvedla spoluautorka výzkumu Caroline Albertinová.
Přes jejich výjimečné rozměry víme o těchto tvorech jen málo. Žijí daleko od lidské civilizace, v oceánských hlubinách. Pozorování v jejich přirozeném prostředí je jen minimum – navíc se před kamerami vlastně vždy jen mihnou. Poprvé se podařilo krakatici obrovskou nafilmovat v jejím přirozeném prostředí až roku 2013, a to u pobřeží japonského souostroví Ogasawara. Dodnes se nepodařilo jedinou krakatici chytit živou. Jediná zkušenost, kterou s nimi věda má, je studium mrtvých exemplářů, které byly nalezeny na pobřeží.
Nyní jednu z mrtvol biologové využili pro získání vzorků DNA. Podařilo se jim identifikovat 2,7 miliardy párů bází – pro srovnání lidská DNA má těchto bází asi 3,1 miliardy. Samotná velikost DNA ale nemusí nic znamenat: například obojživelník axolotl mexický má genom desetkrát větší než člověk, dokonce i pšenice ho má pětkrát větší.
Záhada maskování
U krakatice se například podařilo identifikovat skupinu genů, které se jmenují reflectiny. Existují jen u hlavonožců, u jiných tvorů se nevyskytují. Jde přitom o látky spojené se schopností kamufláže, tedy schopností měnit barvu, v níž zejména některé druhy chobotnic tak vynikají.
Většina hlavonožců má těchto genů více, včetně krakatic. Protože se tento gen vyskytuje jen u hlavonožců, mohou ho biologové lépe zkoumat a podle jeho fungování u dobře prozkoumaných druhů chobotnic, sépií nebo olihní pak odvozovat, jak funguje u krakatic.
Díky tomu budou vědci schopni v budoucnu říci, jestli třeba také krakatice nejsou schopné měnit barvu nebo vytvářet na povrchu těla nejrůznější kamuflážní vzory – jako to umí třeba chobotnice maskovaná, která žije v Indonésii:
Tajemství velikosti i chytrosti
Vědci také rozpoznali geny zodpovědné za růst. Právě ony zřejmě nesou zodpovědnost za to, jak velké mohou krakatice být. Lepší analýzou těchto genů by se dala zodpovědět i otázka, jakých rozměrů tito tvorové mohou dorůstat.
Krakatice také disponují neobykle složitým mozkem. Vůči tělu je sice drobný a má tvar donutu – ale na bezobratlého tvora je velký a především nesmírně složitý. Genetické informace naznačují, že za to může především dokonalý zrak krakatic; většina mozku má podle nového výzkumu za úkol zpracovávat informace z očí.
Co víme o krakaticích?
Krakatice obrovská je jeden z největších druhů hlavonožců. Na délku je zřejmě největší, hmotností ji překonává kalmar Hamiltonův, který žije v hlubinách u Antarktidy. Pro jejich izolovaný způsob života v temných hlubinách se o nich ví jen málo. Stopy po jejich chapadlech byly objeveny na kůži vorvaňů, kteří se krakaticemi zřejmě živí. Historky o krakaticích, které vorvaně loví, jsou s největší pravděpodobností smyšlené – zatímco vorvaň může vážit i kolem padesáti tun, ty největší krakatice obrovské měly jen asi 200 kilogramů.
Právě chapadla jsou pro krakatice typická. Kromě osmi normálních mají další dvě prodloužená, ta používají k lovu. Zajímavé jsou také jejich oči – měří až 27 centimetrů v průměru a jedná se o vůbec největší oči u jakéhokoliv žijícího tvora. A z těch vymřelých měli větší oči zřejmě jen ichtyosauři.
Hlubinní giganti
Dříve byly rozměry krakatic výrazně přeceňované, spekulovalo se o tvorech s rozměry nad 30, nebo dokonce 40 metrů. To ale vycházelo z odhadů z rozkládajících se těl krakatic, která vypadala větší, než jsou. Většina velikosti přitom připadá na chapadla, plášť krakatic má maximálně dva až tři metry. Jejich velikost je způsobená takzvaným hlubinným gigantismem. Jde o jev, který způsobuje, že zvířata žijící v mořských hlubinách dosahují větších rozměrů než ta u hladiny.
Fenomén zřejmě souvisí s nižšími teplotami v hlubinách a týká se nejen krakatic, ale také stejnonožců, krabů a dalších zvířat, zejména těch bezobratlých.
