Religionisté z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity zkoumali účinky drastického rituálu, při kterém se lidé na Mauriciu sami propichují. Ukázalo se, že se po něm cítí lépe.
Extrémní mauricijský rituál domorodcům prospívá, ukázal výzkum brněnských religionistů
Dívat se na něco takového není pro Evropana nic příjemného. Mauricijský rituál kavadi, při kterém si hlavně muži propichují tělo až stovkami kovových předmětů, není pro slabé povahy. Tento rituál ale tamním lidem pomáhá, svoje zdraví po něm hodnotí jako lepší, vyplývá z výzkumu českých religionistů.
Kavadi se na Mauriciu koná dvakrát ročně, jde o rituál k uctění boha války a vítězství Murugana, který podle tradice za pomoci kopí a různých bodných nástrojů poráží zlo a ochraňuje. „Lidé mu chodí děkovat a prosit ho o budoucí pomoc. Za svoji oběť často očekávají nějaký benefit, například uzdravení nemocných v rodině, pomoc se získáním práce nebo aby se děti dostaly na školu,“ popisuje Radek Kundt, jeden z autorů výzkumu, kteří jsou sdružení v Laboratoři pro experimentální výzkum náboženství označované jako LEVYNA.
Celodenní rituál začíná ráno u řeky, kde se hlavně muži nechají propíchat množstvím kovových jehel a dalších předmětů, což odkazuje právě na kovové zbraně boha Murugana. Intenzita osobní fyzické oběti každého z účastníků je na dotyčném, neexistuje žádný příkaz.
Ujmou se pak zdobených kavadi (v překladu břemeno), po kterých se rituál jmenuje. Jde o květinami obložené oltáře nebo stolce, které nesou po klikaté cestě městem a po schodech k chrámu.
„Murugan zabil démona Taraku kopím, proto se často objevují muži, kteří mají tváře skrz naskrz propíchnuté tyčí. K tomu se používají různé další formy piercingů a drobných jehel, kterých může být až několik stovek, takže se volné místo na kůži hledá jen těžko,“ líčí další členka vědeckého týmu Eva Kundtová Klocová.
Na první poslech drastický zážitek není až tak drastický při pozorování na vlastní oči. Krev nikde nestříká. „Je vidět, že účastníci trpí bolestí, ale zároveň z nich sálá velké odhodlání oběť vykonat. Jsou často v tranzu, který posiluje to, že aplikaci jehel provádí kněz za hlasitého bubnování,“ přidává další zážitek z pozorování Kundtová Klocová.
Fyziologicky žádný rozdíl, psychiky ale ano
Protože religionisté dělají výzkum v komunitě na Mauriciu už dlouho, kladli si otázku, jaké má takový extrémní rituál dopady na zdraví a psychiku lidí. Získali proto 37 účastníků, kterým udělali fyziologická měření, a nechali je zodpovědět sérii dotazníků. Šlo jim o to postihnout, jak a jestli se mění jejich fyzické a psychické zdraví, jaká je míra stresu, který prožívají, i jejich subjektivní vnímání rituálu. Měření se dělala tři týdny před ním, v jeho průběhu, a tři týdny po něm tak, aby byl zachytitelný rozdíl před událostí a po ní a aby účastníci získali trochu odstup.
Výsledky výzkumníky překvapily. „Předpokládali jsme, že se v důsledku vykonání takto fyzicky intenzivní kulturní praktiky objeví nějaká traumata či zranění, ale žádná jsme nezaznamenali. Fyziologická měření neukázala před rituálem a po něm žádný rozdíl,“ uvádí Kundt. Kde se naopak ukázal zásadní efekt, to byla měření psychologická. „Účastníci rituálu hodnotili ve srovnání s kontrolní skupinou vlastní kvalitu života a zdraví jako lepší a to druhé dokonce tím víc, čím náročnější formu podstoupili,“ doplňuje Kundt.
Místní se péči o zranění věnují: Jehly znovu vytahuje kněz, který rány potírá emulzí z popela obětin a limetkové šťávy, takže se myslí na riziko zanícení. Přesto se dal očekávat i opačný výsledek. „V komunitě je vžité, že rituál funguje, lidé věří, že pomůže, a například lidé s chronickými zdravotními problémy proto volí extrémnější formy účasti. Samozřejmě se ale může uplatňovat placebo efekt a výsledek může být veden především jejich přesvědčením,“ vysvětluje Kundt.
Kovové předměty si můžou nechat aplikovat i ženy a děti, ale jsou výrazně v menšině. Ženy mají navíc jinou roli. Průvodu se účastní s nádobami na hlavě, v nichž nesou mléko, které se nakonec v chrámu obětuje.
„Na přípravách se podílí celé rodiny, je to společenská záležitost. Míra oběti a množství ozdob se odvíjí od statusu rodiny nebo od toho, jak velký problém potřebují řešit. Důležitá je i kvalita mléka. Pokud by při procesí zkyslo, ovlivnilo by to, jakou míru morálních přestupků lidé dané rodině přisuzují,“ vysvětluje Kundtová Klocová.
Zakázat, nebo zachovat?
Jeden ze závěrů výzkumu nedávno publikovaného v časopise Current Anthropology je, že navzdory vnímané drastičnosti by se lidé s návrhy zásahů do podobných zvyklostí neměli unáhlovat. V některých případech totiž můžou suplovat ne tak dobře fungující systém zdravotní péče nebo v podstatě neexistující systém péče o lidi s některými typy chronických a duševních onemocnění. „Je také možné, že prožívaná bolest aktivizuje imunitní systém,“ přidává Kundt další vysvětlení, které by chtělo podrobnější zdravotnická měření.
Bez ohledu na výstupy výzkumu zůstává kavadi důležitou součástí života lidí na ostrově. Někteří muži mají za sebou i deset účastí. Dělají to nejen pro zisk náklonnosti svého boha, ale i pro posílení sociálních vazeb v komunitě. Když je totiž někdo v obětním průvodu vidět, jak nese různá břemena zavěšená na hácích vpíchnutých do těla, znamená to pro ostatní, že to s komunitou myslí vážně, a jsou ochotnější takovému člověku pomoct při překonávání každodenních problémů.
Členové LEVYNA se do výzkumu pustili mimo jiné díky podnětu zahraničního kolegy, který studoval masový indický rituál s názvem Maghmela, u kterého jeho účastníci tráví až měsíc ve fyzicky náročných podmínkách. Při tomto rituálu se do posvátné řeky Gangy jdou vykoupat miliony hinduistů, kteří věří, že voda v řece z nich smyje hříchy a pomůže jejich zdraví. Předmětem výzkumu se rituál stal také proto, že existovaly obavy z šíření nemocí. Ani v tomto případě se ale nic takového neukázalo.
