Letošní zpráva australské vlády o ohrožených druzích upozorňuje na klesající počty vakokrtů. O životě těchto unikátních zvířat se zlatavým kožíškem přitom vědci zatím příliš neví. Jisté je, že se na populaci vakokrtů začátkem 20. století neblaze projevil zájem o jejich kožešinu a později i automobilová doprava, která zásadně mění jejich přirozené životní prostředí.
Vakokrt umí plavat v zemi, před vymíráním se mu ale prchnout nedaří
Ještě na konci devatenáctého století patřil vakokrt mezi velmi rozšířená zvířata. Pak si jej ale oblíbili lovci kvůli jeho výraznému zlatavému kožíšku. Mezi lety 1900 a 1920 byly prodány desítky tisíc těchto kožešin. Ve stejné době se vakokrti navíc stali cílem predátorských koček, které se začaly šířit Austrálií.
Ještě větší hrozbu pro vakokrty však dnes představuje automobilová doprava, která mění vlastnosti půdy způsobem, jenž je pro tato pod zemí se pohybující zvířata nepříznivý.
Poznej svého vakokrta
Vakokrt písečný žije výhradně v pouštních a stepních oblastech na západě Austrálie. Jedná se o drobného vačnatce měřícího kolem 15 centimetrů a vážícího asi 50 gramů. Vakokrti se pohybují půdou v hloubce mezi 20 a 100 centimetry, ale občas z neznámých důvodů hrabou až do dvou a půl metru.
Vakokrti tráví celý život pod zemí, nemají proto ani oči. V Austrálii hrají podobnou roli jako u nás krtek, přitom nemají s krtky z biologického hlediska nic společného. Liší se i ve způsobu pohybu v půdě. Zatímco krtci si prokopávají stabilní tunely, vakokrti půdou jen „plavou“ a jejich chodbičky se za nimi hned hroutí. Na rozdíl od krtků také nehrabou celou přední končetinou, ale jen dvěma rozšířenými drápy.
Životu pod povrchem jsou vakokrti dokonale přizpůsobeni, o to podivnější je jejich zlatý kožíšek. K čemu ho v hlíně potřebují, vědci zatím netuší. Vakokrt je výjimečný i svým vakem. Na rozdíl od ostatních vačnatců ho má totiž otočený kapsou dozadu.
Také o způsobu života tohoto tvora ví zatím věda jen velmi málo. Vakokrt se nesmírně obtížně pozoruje a nedaří se ho ani chovat v zajetí. Biologové tak třeba netuší, jak si vakokrti pod zemí při svém zcela samotářském způsobu života hledají partnery.
Jednou z mála jistých poznatků ohledně vakokrtů je, že jde o velmi starý druh. Od ostatních vačnatců se vakokrti museli oddělit už před nějakými 64 miliony lety, tedy v době, kdy ještě Austrálie, Jižní Amerika a Antarktida tvořily jeden celek.
Domorodí Austrálci znají vakokrta desítky tisíc let. Nazývají ho itjaritjari a pro některé kmeny, například Anangu, je posvátný.