„Uf“, „pfff“, „hmmm“, „mňo“. Lidé neustále vydávají nějaké zvuky, které se nedají popsat jako slova. Přesto tyto výrazy mají své významy. Nová vědecká studie ukázala, jak časté tyto zvuky jsou, kolik nesou významů a jak důležité jsou v mezilidské komunikaci.
Vědci vytvořili první interaktivní mapu hekání a funění. Má dva tisíce výrazů a 24 emocí
Jazykovědci a psychologové z univerzity v Berkeley rozebrali, jak často lidé dělají takové zvuky, vědecky řečeno zpracovali statistickou analýzu nonverbálních reakcí. Popsali přibližně dvě tisícovky takových zvuků, které přenášejí nejméně 24 druhů emocí.
Starší práce, které se pokusily tento složitý problém popsat, přitom dokázaly rozlišit jen 13 emocí.
V odborném časopise American Psychologist Journal vědci popsali výsledky a také představili první interaktivní automapu neverbální komunikace. Uživatelsky je jednoduchá, stačí kurzorem projíždět po obrazovce a občas se zastavit na nějakém bodu. Automaticky se ozve konkrétní zvuk: vzdech, výkřik, vzlyk a podobně. Mapa je dostupná on-line zde.
„Tato studie je zatím nejpodrobnější ukázkou toho, jak bohatý je emocionální repertoár tohoto druhu komunikace. Obsahuje krátké signály asi dvou tuctů emocí. Od úcty přes obdiv, zájem, sympatie až po rozpaky,“ uvedl hlavní autor studie Dacher Keltner, který v Berkeley vyučuje psychologii.
Poslechněte si celý článek v podobě Podcastu:
Neverbální komunikace
Tento druh jazykové komunikace je starší než mluvená řeč, naši prapředci ji používali miliony let a zřejmě se od dávné minulosti příliš nezměnila. Pro vědce je nesmírně zajímavá, protože jde o koncentrované významy, které jsou přesto snadno rozpoznatelné.
V novém výzkumu zároveň experti popsali, že lidé jsou schopní zcela přesně rozlišit emocionální významy těchto zvuků ve zlomku sekundy.
„Náš výzkum ukazuje, že hlas je mnohem silnějším nástrojem na vyjadřování emocí, než se zatím předpokládalo,“ uvedl další z autorů Alan Cowen.
Interaktivní mapa, která je hlavním výsledkem práce, nejen ukazuje, jak vypadá lidské vyjadřování emocí i jejich rozložení, ale má význam i pro komerční účely. Její autoři věří, že by se dala využít pro nejrůznější robotické asistenty a umělé inteligence, které se pokoušejí komunikovat s lidmi. Mohlo by to pomoci s mnohem přesnějším rozeznáváním emocí v lidské řeči. Nabízí se také automatické využití například na linkách bezpečí a v dalších varovných systémech.
Další možné použití je v medicíně, především při práci s lidmi, kteří trpí nemocemi, jako jsou demence, autismus a dalšími, které způsobují zhoršené vnímání emocí. „Máme před sebou přesně rozdělené emoce a můžeme na nich testovat, jestli je naši pacienti rozlišují,“ vysvětluje Cowen. To podle něj může pomoci rychleji přijít s diagnózou. „Například můžeme člověku s podezřením na nějakou duševní poruchu předložit sérii zvuků, abychom zjistili, je-li schopný rozlišit mezi nadšením a zmatením.“
Omezení na USA není na škodu
Materiál vznikl ve Spojených státech a je tedy spojený s anglicky mluvícími lidmi. Zkušenosti však naznačují, že může být platný pro většinu světa – neverbální jazykový kód je zřejmě starší než jazyky.
Jak moc se tento druh komunikace liší mezi jazyky a jazykovými skupinami, zatím vědci příliš nezkoumali. Hodlají se tomu ale věnovat v budoucnosti – také to by mohlo přinést praktické výsledky, například v automatickém překládání jazyků. Tyto výrazy tvoří svým množstvím významnou část mluveného jazyka, která se podílí na jeho schopnosti vyjadřovat emoce. Pokud by stroje uměly rozpoznat druh emoce ve větě, snadněji by se jim překládal její význam, kontext i smysl.
