Když člověk domestikoval zvířata, téměř vždy se tito tvorové zmenšili: například průměrný pes je o čtvrtinu menší než vlk, krávy jsou viditelně menší než divoký tur. Ale u koček se stalo během doby vikingů něco výjimečného. Domestikované kočky se zvětšily.
Kosti vikinských koček ukázaly, že se tyto šelmy od středověku výrazně zvětšily
Na mimořádné zvětšení koček v dobách, kdy severu Evropy vládli vikingové, přišly dvě archeozooložky z univerzity v Kodani. Zkoumaly množství kosterních pozůstatků z nalezišť v Dánsku. Vybíraly z nich jen kočičí kosti – cílem výzkumu bylo zjistit, jak se kočky z doby železné i ze středověku lišily od těch moderních.
Ukázalo se, že dnešní kočky jsou asi o pětinu větší než ty středověké. „Něco takového se zatím nikdy nepodařilo prokázat, pokud vím,“ komentoval holandský archeozoolog Wim Van Neer výsledky práce.
Kde se vzaly domácí kočky?
Přestože se dnes kočky od sebe na pohled i chováním značně liší, ve skutečnosti jsou všechny potomky kočky plavé, blízkovýchodního poddruhu kočky divoké. Tento drobný plachý savec žije v přírodě i dnes.
První doklady o zdomácnění kočky pocházejí z doby kolem roku 7500 před naším letopočtem – byly nalezené na Kypru. Většinu domestikace mají podle všeho na svědomí staří Egypťané, od nichž znají archeologové spoustu dokladů o oblibě koček; například jejich mumie.
V době kolem roku 1700 před naším letopočtem se kočky začaly šířit přes Středozemní moře do Evropy; nejčastěji putovaly na lodích jako ochrana potravy před hlodavci, ale zřejmě také jako dary.
První zdomácnělé kočky se do Dánska dostaly až kolem roku 200 našeho letopočtu. Právě z té doby pochází nález provrtané kočičí kosti nalezené v lidském žárovém hrobě. Také vikingové, jak se označují skandinávští mořeplavci mezi osmým a jedenáctým stoletím, kočky chovali. Měli je doma nejen jako obranu zásob obilí před hlodavci, ale využívali je i na kožešiny.
Dánské archeozooložky prozkoumaly stovky kočičích lebek a dalších kostí, které jsou shromážděné v kodaňském zoologickém muzeu. Pocházejí z rozmezí téměř dvou tisíc let, spousta z nich pochází z „kočičích hřbitovů“ – hlubokých jam, kam vikingové házeli mrtvá kočičí těla poté, co jim stáhli kůži. Známky po tomto procesu jsou na kostech viditelné až doposud.
Jde o zřejmě největší soubor kočičích kostí, který současně pokrývá časově nejrozsáhlejší období. Archeozooložky všechny kosti pečlivě změřily a výsledky pak porovnávaly. Zjistily, že od dob vikingů do moderní doby se kočky zvětšily průměrně o 16 procent.
Tato práce, která vyšla v odborném časopise Danish Journal of Archeology, se věnuje jen dánským kočkám, takže se její výsledky nedají zobecnit na zbytek Evropy. Ale německý výzkum z 90. let 20. století tuto teorii potvrzuje a zobecňuje na větší část Starého světa: také jeho autoři přišli na to, že středověké domestikované kočky byly výrazně menší než ty dnešní.
Proč vyrostly?
Vědci si zatím nejsou úplně jistí, jak je možné, že došlo za tak krátkou dobu k tak výraznému růstu koček. Asi nejlogičtější je hypotéza o potravě. Na začátku středověku neexistovala natolik velká města, aby „uživila“ dostatek škůdců. Teprve od vrcholného středověku se v Dánsku osady zvětšily natolik, aby v nich kočky našly dostatečné množství kořisti.
A čím více potravy měly, tím větší mohly být. Současně je možné, že tak kočky reagovaly na rozšíření větších druhů hlodavců, jako byli potkani a krysy, po Evropě. Větší kořist mohla vést k nutnosti zvětšení těla predátora. Podle autorek práce je velmi pravděpodobné, že kočky především ve městech nemusely tolik mrhat energií při lovu – byla tam mnohem větší koncentrace jejich přirozené potravy než v přírodě.
Je také možné, že došlo ke genetickým změnám, které mohly mít na kočky vliv; to ale vědci zatím nejsou schopní potvrdit ani vyvrátit. Proto chtějí nyní analyzovat DNA z kostí koček a také v nich pátrat po stopách chemikálií, které mohly mít nějaký vliv na geny.