Tým italských vědců popsal, jakým způsobem umírali lidé ve městě Herculaneum, když roku 79 našeho letopočtu došlo k masivní erupci Vesuvu. Experti k tomu dospěli podrobnou analýzou nejlépe zachovalých pozůstatků.
Vědci zjistili, co zabilo obyvatele Herculanea při erupci Vesuvu
Lékaři, kteří tvořili většinu týmu, po detailním prostudování kostí obětí výbuchu Vesuvu konstatovali, že lidé v Herculaneu zemřeli na následky horka spojené s pyroklastickým proudem. Podmínky byly tak extrémní, že se „zapsaly“ až do koster a zůstaly v nich dochované dva tisíce let.
Erupce Vesuvu
Psal se rok 79 a 24. srpna měl výbuch za následek jednu z největších starověkých katastrof. V římských Pompejích a v dalších městech v širším okolí vulkánu zemřelo na 25 tisíc lidí. Dokonale zakonzervované památky se posléze staly archeologickou senzací.
GALERIE
Sopka Vesuv, která pohřbila Pompeje, sice spí, ale…
Nečekaná erupce Vesuvu vyvrhla do výšky až 32 kilometrů obrovské množství horniny a rozpálila vzduch na 500 stupňů Celsia.
Vesuv zásoboval své okolí žhavým vyvrženým materiálem tři dny a například Pompeje, dnes jedna z nejnavštěvovanějších italských památek vůbec, se ocitly pod šestimetrovým nánosem popela a kamení.
Zkáze dokázala uniknout jen hrstka šťastlivců. Byl mezi nimi i Gaius Plinius mladší, který celou tragédii věrohodně popsal. Jeho strýc, známý antický intelektuál, vojevůdce a filozof Gaius Plinius starší, zemřel při pokusu evakuovat alespoň část obyvatel loděmi.
Smrt přichází z nebe
Když vědci starověká města plná mrtvých poprvé objevili, popsali, že lidé se zadusili sopečným prachem. Byl všude, nedalo se mu uniknout a vytvořil vrstvy silné až šest metrů.
Později se ale začaly objevovat hypotézy, že skutečná příčina mohla být jiná – pyroklastický tok neboli proud. Jde vlastně o rozžhavenou směs sopečných plynů, sopečného popela a různě velkých úlomků magmatu. Teplota této směsi může dosahovat až tisíce stupňů Celsia, může být ale i mnohem nižší, někdy se pohybuje dokonce jen kolem sta stupňů. Tato žhnoucí hmota se řítí ze svahu sopky dolů rychlostí stovek kilometrů za hodinu.
Před pyroklastickým proudem se nedá uniknout, pohybuje se totiž i po mořské hladině, což vědci pozorovali například při erupci sopky Krakatoa roku 1883. Tehdy dosáhl pyroklastický proud na ostrovy vzdálené až 40 kilometrů od vulkánu.
Důkazy z popela
Vědci studovali kosti lidí, kteří se zřejmě ukryli v loděnici ve městě Herculaneum. Prokázali, že tamní obyvatelé zemřeli na teplotní šok způsobený pyroklastickým tokem. Na kostech totiž našli červené a černé stopy. Už dřívější průzkum prokázal, že takové stopy se objevují na kostech, které jsou spálené poblíž mincí nebo jiných rozžhavených předmětů – jsou způsobené tím, že žár začne vařit krev. Stopy po takovém procesu mají rudou a černou barvu.
Dalším důkazem jsou rozpraskané lebky – příčina tohoto jevu není zatím uspokojivě vysvětlená, ale podle autorů práce je nepravděpodobnějším vysvětlením, že popraskání způsobila odpařující se mozková hmota.
Dary Vesuvu
Postižená města se už nikdo nesnažil přivést k životu a postupně upadla v zapomnění. Pompeje byly poprvé objeveny v roce 1599, na archeologický výzkum čekalo další zasypané město Herculaneum až do roku 1738 a Pompeje ještě o deset let déle. Vědci byli nadšeni – sopečný materiál totiž vše dokonale zakonzervoval. Nejemotivnějším symbolem celé zkázy se staly sádrové odlitky těl obyvatel v momentech, kdy je zastihla smrt.
GALERIE
Pompeje
Velkou pozornost návštěvníků poutá také zřejmě nejstarší nevěstinec na světě, kterému se latinsky říkalo lupanarum (ze slova lupa – vlčice, prodejná žena). Stěny jeho místností zdobí i na dnešní dobu odvážné erotické výjevy doplněné dobovými nápisy se sexuálním podtextem. Podobná výzdoba byla nalezena i v některých honosných vilách patricijů.
Vědci očekávají další výbuch
Nebezpečný Vesuv je pod pečlivým dohledem od 19. století. První vulkanologická stanice na něm byla zřízena v roce 1842. Dnes je na sopce celá síť vědeckých přístrojů, které neustále sledují záchvěvy půdy, teplotu i chemické složení výparů a další hodnoty. Z vesmíru vulkán střeží satelity, jež kontrolují jeho tvar (před výbuchem se obvykle mění sklon svahů) a za pomoci infračervených kamer i změny jeho teploty.
Od neblahého roku 79 bylo zaznamenáno kolem třicítky erupcí. Naposledy se Vesuv probudil 18. března 1944, kdy chrlil lávu celých 11 dní, 26 lidí připravil o život a 12 tisíc o střechu nad hlavou. Vědci ale varují před dalším opakováním výbuchu. „Je zjevné, že sopka znovu vybuchne,“ varoval seismolog z Geofyzikálního ústavu AV Aleš Špičák. „Geologické procesy nekončí ze dne na den. Procesy jsou sice pomalé, ale fungují dlouho,“ dodal.