Vědci odhalili, jak je možné, že někteří „mořští nomádi“ vydrží zadržovat dech extrémně dlouho pod vodou. Je to díky evoluci – tito lidé se dokázali adaptovat na dlouhodobý pobyt pod vodou. Podle výzkumníků jde o fascinující ukázku lidské evoluce.
Lidu Bajau se někdy říká „mořští cikáni“. Žijí na moři kolem ostrovů u Bornea, ale na pevninu se většinu života nepodívají. Nejčastěji plují na loďkách, potápí se pod hladinu, aby lovili ryby, a přespávají v „plovoucích vesnicích“ tvořených domky na chůdách.
Jsou schopní potopit se do oceánu desítky metrů hluboko, aniž by k tomu potřebovali nějaké klasické potápěčské vybavení – úplně jim k tomu stačí několik kamenných závaží, brýle vyrobené ze dřeva a jedno hluboké nadechnutí:
O této „superschopnosti“ se ví už dlouho, doposud ale vědci netušili, jak je možné, že jsou tito lidé schopní takových výkonů. Vědci se přeli, jestli jde o trénink podobný tomu, jak se například děti thajských mořských nomádů učí lépe vidět pod vodou, anebo nějaké neobvyklé a neznámé genetické adaptace – tedy zda náhodou nejsou lidé Bajau geneticky uzpůsobení plavání pod vodou.
Přirozený výběr v praxi
Nyní vědci přišli s odpovědí: přirozený výběr v průběhu let způsobil, že se mezi lidem Bajau rozšířily geny, které pomáhají lépe přežívat při potápění do velkých hloubek. Nejvíce se tyto změny projevily ve zvětšené slezině, která umožňuje lidu Bajau zadržet dech na několik minut.
Výsledky tohoto výzkumu se mohou ukázat velmi užitečnými pro moderní medicínu. Lékaři by mohli lépe identifikovat pacienty, jimž hrozí smrt kvůli nedostatku kyslíku; například během operací.
„Od lidu Bajau a dalších podobných skupin se toho můžeme dozvědět neskutečné množství, zejména o tom, jak lidské tělo reaguje na nedostatek kyslíku,“ uvedla hlavní autorka studie Melissa Ilardová z Kodaňské univerzity.
Tato práce vyšla v odborném časopise Cell. Vědci v ní vyšli ze starších prací o tuleních. Ukázalo se totiž, že ty druhy tuleňů, které vydrží pod vodou nejdéle, mají větší slezinu. Jde o orgán, který mimo jiné ukládá červené krvinky, jež jsou zodpovědné za transport kyslíku.
Vědci se na základě těchto výsledků u tuleňů pokusili pomocí ultrazvuku změřit sleziny 43 lidí z kultury Bajau a dalších 33 lidí, kteří žijí poblíž, ale patří ke kmenům živícím se zemědělstvím. Výsledek: „Slezina je u těchto mořských nomádů asi o 50 procent větší než u na ostrovech žijících Saluanů – jde o extrémně výjimečnou charakteristiku,“ uvedli autoři studie.
Že jde opravdu o genetickou adaptaci, se prokázalo i dalšími testy. Slezina byla výrazně větší u všech – tedy i u těch Bajauanů, kteří se nikdy nepotápěli, u dětí i u starců a také u obou pohlaví.
Genetické testy pak odhalily, že u této populace se častěji vyskytují některé varianty genů; většina z nich je zjevně spojená s biologickými změnami zodpovědnými za schopnost fungovat v prostředí bez kyslíku.
Jedním z nich je forma genu spojeného právě s velikostí sleziny – je-li tento orgán větší, může být do krevního oběhu „napumpováno“ více červených krvinek, které nesou kyslík. Další je gen zodpovědný za maximální možné zúžení krevního řečiště – díky tomu se okysličená krev snadněji dostane k mozku, srdci a plicím.
Další výzkum ukázal, že nejde o náhodu, ale opravdu o genetickou adaptaci, která vznikla přirozeným výběrem.
