Ropa je drogou moderní civilizace. Díky ní poháníme průmysl, získáváme potraviny, léky i oblečení. Havárie tankerů ale ukazují, že ropa sice je dobrý sluha, ale zlý pán. K první velké ropné katastrofě na evropském pobřeží došlo přesně před padesáti lety - 18. března 1967 u jihozápadního pobřeží Británie.
Jakákoli kolize tankeru na moři, který převáží tisíce tun ropných produktů, přináší obrovské riziko ekologické katastrofy. Znečištěna bývá nejen voda a její obyvatelé, ale pokud ropná skvrna zasáhne pobřeží, stává se smrtelnou i pro velké množství dalších živočichů.
Ještě větší tragédie nastane, když dojde k úniku ropy z plošiny. Které ropné tragédie byly nejhorší?
Sadám chtěl utopit Američany v ropě
K největšímu úniku ropy došlo vinou člověka za první války v Zálivu. Stalo se to 19. ledna 1991 v Kuvajtu, když irácké jednotky úmyslně vypustily zásobníky ropy, aby tím zpomalily postup amerických jednotek.
Spekulovalo se dokonce, že chce Saddám Husajn zapálit veškeré zásopy ropy, které jsou pod Perským zálivem a tím zničit světovou ekonomiku.
K tomu naštěstí nedošlo, ale i tak bylo do moře vypuštěno asi 330 milionů galonů (galon je asi 3,7 litrů). Ropa pokryla hladinu moře v oblasti o rozloze přes 4 tisíce kilometrů čtverečních, a to vrstvou silnou až 12 centimetrů.
Do zasažené oblasti nemohla vplout americká plavidla, což zpomalilo postup spojeneckých jednotek, ale především to postihlo mořská zvířata. Nejméně čtvrtina kuvajtské pouště byla zamořena, všechny chráněné přírodní oblasti byly poškozeny. Ropa usmrtila nejméně 30 tisíc přezimujících mořských ptáků.
Zatímco americké jednotky se mohly zasaženému místu vyhnout, mořští ptáci i ryby neunikli – škody na jejich populacích byly odhadnuty na desítky miliard dolarů.
- Hořící nafta je podle expertů pro světové životní prostředí nebezpečnější než užití zbraní hromadného ničení. Látky vznikající hořením ropy totiž v přírodě zůstávají a putují bez ohledu na hranice. Při hoření ropy vznikají v nezanedbatelném množství dioxiny, dibenzofurany a polyaromatické uhlovodíky. Tyto látky vznikají při každém spalování a jejich neblahé působení se projevuje i na zdraví lidí a živočichů v arktických oblastech. Látky zvyšují riziko vzniku rakoviny a hormonálních změn.
- Procesy nastartované hořením ropy jsou nezvratné. Dioxiny v prostředí zůstávají a nedají se nijak zničit na rozdíl od bojových látek, které jsou vyráběny na jiném základu. Chronické poškození životního prostředí nepřipadá u bojových látek v úvahu už proto, že by vítězná vojska nemohla na místo jejich použití vkročit. Velmi markantní jsou ale akutní následky – zahynula by podstatná část vyšších živočichů.
Mexický záliv: ropa unikala tři měsíce
V dubnu 2010 došlo k největšímu náhodnému (tedy nikoliv úmyslnému) úniku ropy v dějinách. Jeho příčinou byla exploze na těžební plošině Deepwater Horizon společnosti BP v Mexickém zálivu.
20. dubna 2010 vyteklo do moře 780 milionů litrů ropy (4,9 milionu barelů). Symbolem katastrofy se stali ropou obalení pelikáni, jimž mazlavá hmota bránila v letu.
Ke katastrofě došlo, když vysoce stlačený metan vytrhl horní uzávěr vrtné aparatury a po smíšení se vzduchem explodoval. Výbuch spolu s následným požárem připravil o život 11 lidí a narušil statiku plošiny, která se po necelých dvou dnech potopila.
Přes rozsáhlé nasazení norných stěn a dalších prostředků dorazila ropná skvrna během několika dnů ke břehům Lousiany a nakonec poškodila pobřeží pěti amerických států, včetně cenných mokřadů v deltě řeky Mississippi.
Počátkem srpna se pak technikům podařilo přímo do poškozeného vrtu napumpovat speciální těsnící směs. Přestože vzniklá zátka byla schopna tlaku ropy odolat, americká vláda požadovala, aby byl vrt pro jistotu ucpán i zdola pomocnými šachtami. To se 18. září skutečně stalo a následující den testy prokázaly úspěšné završení celé záchranné operace.
Podle závěru soudce federálního soudu v americkém Houstonu se britská společnost BP dopustila „hrubé nedbalosti“ a za havárii nese ze všech účastníků největší díl viny. Společnost zatím za tuto ropnou havárii vyplatila na odškodném přes pět miliard USD.
Tanker Torrey Canyon ohrozil Evropu
Hovořilo se tehdy o největším ohrožení Británie v době míru. U jejího jihozápadního pobřeží poblíž Cornwallu totiž 18. března 1967 najel na skalisko u Scillských ostrovů tanker Torrey Canyon.
Kolos dlouhý 297 metrů plující pod vlajkou Libérie a převážející 120 tisíc tun ropy se po nárazu rozlomil a jeho mazlavý obsah se začal valit do moře. Tato nehoda byla první velkou ropnou katastrofou na evropském pobřeží.
Torrey Canyon, postavený v roce 1959 v USA, vezl kuvajtskou ropu určenou k dalšímu zpracování. Jak ukázalo vyšetřování, byl kapitán lodi Pastegno Rugiatti v době havárie na velitelském můstku sám a měl za sebou nepřetržitou třicetihodinovou službu.
Hodinu před osudným nárazem přijal příkaz k plavbě do Milford Haven. Určil směr a nastavil autopilota. Zřejmě však při stanovení polohy zaměnil signály majáku Wolf Rock se signály majáku Bishop Rock a loď byla navedena přímo na útes.
Než se posádka vzpamatovala, tanker se silně naklonil a jeho bok byl rozpárán v délce přes 200 metrů. Stáhnout loď z útesu se poté nepodařilo ani třem remorkérům.
Pokusy zlikvidovat skvrnu napalmem nevyšly
Ropný koberec pokrývající hladinu v délce přes 50 kilometrů zasáhl za pár dnů pobřeží Cornwallu. Protože šlo o první havárii takového typu, s níž nebyly žádné zkušenosti, pokoušeli se záchranáři zapálit ropnou skvrnu napalmovými pumami. Ta se ale dále šířila a největší škody napáchala ve Francii na bretaňských plážích.
Na ropnou skvrnu byl posléze letecky rozprášen přípravek, který ji zčásti, za cenu vzniku toxických produktů, rozložil. Po řadě pokusů se letounům Royal Air Force podařilo zápalnými pumami, raketami a leteckým palivem zapálil zbytek tankeru, jenž se v té době již rozlomil na tři části.
Mořská flóra a fauna se z této rány vzpamatovávaly řadu let. Mnohem více než samotná ropa jim ale uškodily silné chemikálie (rozpouštědla či odmašťovadla) použité v obrovském množství.
Jak zlikvidovat ropnou katastrofu?
Odstraňování rozlité ropy z mořské hladiny je komplikované. Nejprve je třeba zamezit šíření ropné skvrny - k tomu se používají plovoucí bariéry. Ty jsou důležité zejména pro ochranu pobřeží před znečištěním, nejsou však příliš účinné v rozbouřeném moři, kdy se voda s rozlitou ropou přelévá přes ně.
Soustředěním ropy uvnitř norných stěn se však brání většímu odpařování, které se významně podílí na odstranění ropného povlaku při rozptýlení na velké ploše.
Samo odstraňování ropných skvrn z mořské hladiny lze provádět pomocí speciálních lodí, které sbírají tenkou povrchovou vrstvu vody smíšenou s ropou. Takto sebranou ropu lze posléze využít například při výrobě asfaltů.
Metoda ale vyžaduje klidnou mořskou hladinu a ani v tom případě není příliš účinná. Problémem je i to, že například USA velké lodi tohoto druhu nevlastní. Při velké ropné havárii u břehů Aljašky v roce 1989 tak musela být na pomoc vyžádána speciální plavidla z tehdejšího SSSR.
Ropný povlak lze odstraňovat i pomocí chemikálií. Z postřikovacích letadel se prostřednictvím chemických bomb rozptylují po ropném koberci tzv. dispergátory. Ty mají rozbít jednolitou ropnou skvrnu na malé vysrážené částečky, které pak klesnou ke dnu.
Nelze však říci, že v této formě již ropné látky životnímu prostředí neškodí. Této metody nelze navíc používat při klidné hladině, neboť v tom případě se chemikálie usadí na ropném povlaku jako jemný prach a nespojí se s ním.
Zapálení rozlité ropy nemá velký smysl, neboť při něm shoří jen její lehce zápalné složky, které by se stejně postupně vypařily.
Zasáhne-li ropný povlak pobřeží, zbývá jen mechanické ruční odstraňování usazeného povlaku. Na tuto práci bývá při katastrofách většího rozsahu nasazováno několik tisíc lidí, což ale při probíhajících bojích v oblasti Perského zálivu bylo v minulosti těžké realizovat.
