Vědeckých cen existují na světě stovky a možná i tisíce. Jak je možné, že právě Nobelovy ceny jsou tak důležité a ceněné? Celé to začalo omylem.
Když dostal Tomáš Halík Templetonovu cenu, přirovnávali ji všichni komentátoři k „něčemu, jako je Nobelova cena za náboženství“. Nobelovy ceny jsou již desítky let tím nejdůležitějším a největším, čeho může vědec dosáhnout – ale proč právě ony?
Roku 1888 vyšel ve francouzských novinách článek o tom, že zemřel vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Deník popsal Nobela jako „obchodníka se smrtí“ a v nekrologu ho nijak nešetřil: „Doktor Nobel, jenž zbohatl objevem toho, jak zabíjet lidi rychleji než kdy předtím, včera zemřel.“
Autor tohoto článku se zmýlil – nezemřel Alfred Nobel, ale jeho bratr Ludwig.
Nicméně právě tento článek, jenž zcela zatratil jeho život, měl podle Nobelova životopisu vést k tomu, že se rozhodl změnit svůj odkaz lidstvu. A to tak, že odkáže svůj majetek na dobročinné a mírové účely.
Krása paradoxu
Rozhodně k významu ocenění výrazně přispívá i paradoxnost celé situace. Nobel zbohatl na vynálezu dynamitu, výbušniny, která se začala využívat v řadě oborů – pochopitelně také ve vojenství. S pomocí Nobelových třaskavin se lidé mohli zabíjet opět o něco rychleji a účinněji.
Vynálezce na tomto objevu pohádkově zbohatl: na vrcholu úspěchu měl továrny na téměř stovce míst, vlastnil přes 350 patentů. Současně byl většinu života ohledně svých vynálezů poněkud naivní; svědčí o tom jeho autentický výrok: „Moje továrny na dynamit zřejmě ukončí války dříve než všechny ty vaše kongresy. Ten den, kdy dva armádní sbory budou schopné zničit jeden druhého během sekundy, se všechny civilizované národy s hrůzou odvrátí od války a rozpustí své armády.“
Nobel byl ve své době celebritou, excentrickou osobností známou podobně jako dnes Elon Musk, Bill Gates nebo ještě nedávno Steve Jobs. Na rozdíl od nich si ještě mohl dovolit luxus samotářství – byl člověkem pro své vrstevníky velmi záhadným a nechápaným.
Peníze píší dějiny
Když Nobel rok před svou smrtí (roku 1895) zveřejnil svou poslední vůli, odkázal v ní 94 procent toho, co měl, na vznik pěti cen. Tehdy šlo o sumu 31 milionů švédských korun, dnes se částka přeměnila na hodnotu přes 8 miliard korun.
Díky tomu mohou dostávat ocenění vědci opravdu vysoké odměny – dnes činí asi 23 milionů korun. Právě tyto obří sumy dokázaly přivést k cenám také pozornost veřejnosti; ukázaly, že podivné „esoterické“ vědy, často nepochopitelné, mají svůj význam a cenu. Z oceňovaných vědců se tak stávali nejen boháči ale současně také globální celebrity, což přitáhlo pozornost obyčejných lidí k vědě.
Nejspravedlivější cena světa
Od počátku měly být Nobelovy ceny tím nejspravedlivějším a nejzaslouženějším oceněním na světě. Pět členů komise, která řeší nominace, prochází ročně tisíce návrhů a vybírá z nich ty nejlepší.
O tom, kdo ceny nakonec dostane, ale stejně rozhodne jiná instituce – v případě cen za chemii a fyziku Královská švédská akademie věd, v případě cen za lékařství je to Karolinský institut. Faktory, podle nichž se komise rozhodují, jsou utajené na padesát let, porotci se tedy nemusí bát, že je bude někdo popotahovat za jejich rozhodnutí.
Pochopitelně se ani ti nejlepší vědci nevyhnuli situacím, kdy byly oceněny zcela slepé uličky vědy, ale podobných případů je jen minimum, například když dostal Nobelovu cenu za fyziku Gustaf Dalén za vylepšení světel na majácích.
Síla tradice vítězí
Nobelovy ceny se udělují od roku 1901, mají tedy za sebou již obrovskou a extrémně silnou tradici. Držiteli se staly osobnosti jako Albert Einstein, Werner Heisenberg, Marie Currie a další stovky slavných jmen. Být v jejich společnosti, to je dnes tím nejsilnějším důvodem pro to, že získat Nobelovu cenu je tou nejvyšší metou.
