Jedněmi z nejsilnějších symbolů už víc než rok trvající plnohodnotné války na Ukrajině se stala dvě města – Buča a Irpiň. Právě v nich zavraždili ruští vojáci desítky místních obyvatel a fotografie a záběry z okupovaných míst svojí krutostí zaskočily lidi po celém světě. Osudy obou měst zmapovala válečná novinářka Jevhenija Podobná, která nyní varuje před dalšími válečnými zločiny obzvlášť na východě okupované země. Ve speciálním vysílání České televize u příležitosti roku od začátku velké ruské invaze na Ukrajinu s ní hovořil Michal Kubal.
Čekala jsem, že se budou dít věci jako v Čečensku. Bylo to ještě horší, říká kronikářka masakrů v Buče a Irpini
25 minut
Rok od ruské invaze na Ukrajinu – Rozhovor s autorkou knihy o masakrech v Irpini
Novinářka Podobná v Irpini před válkou žila v panelovém domě. Ve své knize nyní popisuje, jak se po 24. únoru její město pomalu měnilo v opuštěné ruiny. „Probudila jsem se do nové reality. Do reality, kde nikde ve tvé zemi není bezpečno. Do reality, kde tvůj bývalý život prostě rozdrtí ruské tanky,“ ohlíží se.
Doplňuje, že drtivý osud měst Buča a Irpiň očekávala už od začátku konfliktu s Ruskem v roce 2014. „To, co se dělo ve Slovjansku v Doněcké oblasti nebo také v Doněcku a Luhansku, bylo násilí obrovských rozměrů. Nechápu, jak je to možné, ale vůbec nikdo neví o věznici a mučírně v centru Doněcku,“ říká s tím, že systematické válečné zločiny ruských vojáků jí připomínají chování nacistického Německa za druhé světové války.
Na hrůzy války vzpomíná před svým bývalým domovem. „Pod tímto domem ležela tři těla neznámých lidí. U sousedního domu také. Dozvěděla jsem se to až později díky Tarasu Zovčenkovi (člen městské rady města Irpiň, pozn. red.) a účtu na sociální síti Telegram. Byly na něm fotografie zemřelých, aby je jejich blízcí mohli zkusit poznat. Na jedné fotografii byl menší pytel s kostmi, které patřily člověku žijícímu v sousední budově. Proto vám upřímně řeknu, že jsem to čekala,“ doplňuje.
Kvůli tomu, že byla jednou z výrazných válečných novinářek, která se proti plnohodnotné invazi jasně stavěla, se rozhodla z města utéct. Divoké násilí jako nyní na Ukrajině podle ní prováděli řadoví vojáci i v konfliktech v Bosně a v Čečensku, ze kterých jako reportérka informovala čtenáře. „Věděla jsem, že až sem přijdou, tak se tady bude dít to samé jako v Čečensku. A bohužel se staly ještě horší věci,“ říká.
Mnoho lidí z okolí si podle ní na začátku války neuvědomovalo, že se násilí dotkne i civilních obyvatel. „Lidé skutečně nic podobného nečekali, a proto řada z nich ve městě zůstala příliš dlouho. Až do doby, kdy to tu bylo velmi nebezpečné a ostřelování bylo skutečně silné. Sousední dům už je teď zbořený. Zasáhla ho ruská letecká puma,“ přibližuje.
Tvrdí, že na Ukrajině je obzvlášť zakořeněná příslušnost k místu svého domova a od začátku války se mnoho obyvatel v okupovaných oblastech snažilo zůstat co nejdéle a bránit se na vlastní pěst. „Když říkáme, že nedopustíme, abychom žili v otroctví, nejsou to žádné fráze. Být v cizím područí je pro nás horší než zemřít. Radši chceme zemřít než žít pod cizí okupací. V tu chvíli si lidé museli vybrat. Mnoho z nich zůstalo právě proto, že mají velice rádi svůj dům,“ míní.
V Buče obyvatele zabili jen proto, že se chtěli najíst, říká novinářka
Novinářka mapovala i jedny z největších válečných zvěrstev ruských vojáků – v obci Buča nedaleko Kyjeva. Na ulici Jablonskaja, kde s ní také natáčel štáb ČT, ukazuje místa, která lemovala mrtvá těla místních. Důvody toho, proč se tragédie odehrála právě tady, není podle ní možné pochopit.
„Jen v této části ulice od začátku až po křižovatku leželo dvanáct až čtrnáct těl. (…) Žádný člověk, kterého tu zabili, nebyl voják. Všichni to byli civilisté. Byli to manželé a manželky. Nejméně v případě dvou lidí bylo na fotce vidět, že vedle nich leží těstoviny anebo brambory, které se vysypaly,“ ukazuje a dodává, že šlo o obyčejné lidi, kteří se pouze chtěli najíst a zachránit své rodiny.
Svědectví přeživších a záběry a fotografie z místa zločinů, které zmapovala v knize, podle ní dokazují, že šlo o zcela vědomé jednání ruských vojáků. „Například trochu dál bylo rozstřílené jedno auto, ve kterém jely čtyři ženy. Ženy a jedno dítě. Lidé, kteří se snaží Rusy ospravedlňovat, velmi často říkají, že možná nevěděli, kdo v autě je. Ale nejméně v jednom případě v autě jely ženy, a když po nich začali střílet, tak z něj vybíhaly ven,“ říká k jednomu ze zaznamenaných případů.
Vojáci na místě podle dostupných materiálů často stříleli na ulici Jablonskaja na všechny, koho viděli. Ostatním pak prý nedovolili mrtvé pohřbívat. „Márnice nebyla a nebylo možné tam tyto lidi odvézt. A tak prostě ukládali těla do autobusu. Sloužil jako dočasná márnice,“ uvedla.
