Pro ukrajinské obránce představuje klíčovou zbraň těžké dělostřelectvo. Zejména samohybné houfnice dodané ze Západu, ale i ty sovětské výroby dokážou rychle a účinně udeřit a ihned se skrýt před hrozícím protiúderem. Taktiku, která účinně vyvažuje ruskou přesilu, ale komplikují podzimní deště, které přinášejí záplavu bahna. Na frontové linii natáčel štáb stanice Svobodná Evropa.
Bojová vozidla zápolí s rasputicou. Hluboké bahno komplikuje taktiku ukrajinským dělostřelcům
Na frontové linie ukrajinského Donbasu vydatně prší. Podzimní deště smývají okolní širokou krajinu v jednu mohutnou vrstvu měkkého a hlubokého bahna. Místní mu říkají rasputica.
Pro samohybné houfnice, momentálně jednu z klíčových zbraní v boji proti ruským okupantům, je to těžký terén. Pohybovat se v něm ale musí. „Dnes jsme ještě nevystřelili. Je špatné počasí. Vlhko a zima. Jinak v pohodě,“ říká ukrajinský dělostřelec Oleh ukrývající se před deštěm ve vozidle.
Déšť a mlha jsou ale kulisou jen zdánlivého klidu. „Pokud nepřítel nepodnikne nějakou akci, když prší, uděláme to my. Záleží tedy na nepříteli, ne na dešti. Dostřel běžného vysoce výbušného granátu je sedmnáct kilometrů. U projektilu s raketovým pohonem je to až jednadvacet kilometrů,“ popisuje velitel houfnice Andrij.
Rozkaz k akci přichází záhy, bez ohledu na nepříznivé podmínky. Po výstřelu se musí dělo rychle přesunout, aby uniklo případné odvetě. „Čelíme neustálým protiúderům. Nepřítel má v této oblasti více dělostřelectva než my,“ vysvětluje Andrij.
Strategie bleskových úderů a následné ukrývání těžké artilerie ukrajinským obráncům v souboji s převahou ruských agresorů zatím účinně pomáhá. Podzim ale mimo podmáčený terén přináší také nesnáze při maskování a ostří této taktiky tak poněkud otupuje.