Kuba si připomíná rok od rozsáhlých protestů, kterých se tehdy účastnily desítky tisíc lidí nejen v metropoli. Režim mnoho účastníků pozatýkal a stovky odsoudil k dlouholetým trestům. Napětí na ostrově nyní opět narůstá. Hospodářská situace se nelepší, země nemá dostatek pohonných hmot ani potravin a dochází i k rozsáhlým výpadkům elektřiny.
Zoufalé životní podmínky umocněné pandemií vyhnaly do ulic velkých měst na Kubě před rokem desítky tisíc lidí k masivním protivládním protestům. Komunistický režim ale odpor dokázal potlačit. Za mříže poslal stovky demonstrantů i hlavní tváře disentu. Od zmanipulovaných soudů odcházeli často s třicetiletými tresty.
Spontánní projev nespokojenosti desítky tisíc Kubánců minulé léto překvapil všechny, včetně špiček a represivních sil režimu. Protestovat totiž vyšlo nejvíc lidí od poloviny devadesátých let.
Zoufalou ekonomickou situaci běžných Kubánců ještě umocnila pandemie koronaviru. Turismus, na kterém je karibský ostrov závislý, přestal na víc než rok existovat.
Po počátečním šoku se ale bezpečnostní složky vzpamatovaly a začaly s mohutným zatýkáním. „Ty, kdo rozdmýchávají tyto věci a vydávají se za spasitele situace na Kubě, nezajímá zdraví lidí ani jak je uživit,“ reagoval tehdy na demonstrace kubánský prezident Miguel Díaz-Canel.
Exemplární tresty a represivní složky v plné pohotovosti
Za mřížemi po protestech skončili hlavně mladí lidé. Například šestadvacetiletému Yosneyovi a čtyřiadvacetileté Mackyanis vyměřil v březnu soud za účast na protestech po deseti letech vězení. „Nespáchali tak závažný zločin, aby jim uložili takové tresty,“ říká pro Českou televizi jejich otec Emilio Román.
Právě exemplární tresty mají obyčejné Kubánce od podobných akcí odradit. Někteří demonstranti byli odsouzeni až ke třiceti letům vězení. Jakýkoliv nový projev nespokojenosti chce tímto způsobem režim potlačit hned v zárodku.
„Přitvrdili ve sledování a pronásledování. Občanský prostor se ještě víc uzavřel. Snaží se zabránit jakékoli minimální formě veřejného protestu, protože vědí, že i ta nejdrobnější věc může odstartovat další 11. červenec,“ míní členka opozičního hnutí San Isidro Carolina Barrerová.
Vedení už tak nejednotné opozice režim rozprášil. Většina z něj skončila za mřížemi nebo emigrovala. Jiným nedovolí stoupenci castrovské revoluce vyjít z domů.
O jednom z hlavních kritiků vlády Josém Danielovi Ferrerovi nemá jeho rodina informace už od začátku června. Před časem na jeho případ upozornila místopředsedkyně Evropského parlamentu Dita Charanzová.
„Odsuzujeme zmizení Josého Daniela Ferrera, mučení, nelidské zacházení a ponižování, kterému je vystaven od chvíle, kdy byl nezákonně zatčen. Vyzýváme kubánskou vládu, aby informovala, kde se nachází, a navrátila mu jeho základní práva,“ uvedla na Twitteru.
Bývalý český velvyslanec v USA a vyučující na Floridské mezinárodní univerzitě Martin Palouš si myslí, že nynější kubánská opozice není zcela potlačená, loňské protesty podle něj ale zůstaly pouze výrazným gestem.
Strnulost režimu symbolizuje současný prezident. „Miguel Díaz-Canel se podle všeho snaží udržet kontinuitu s minulostí, jak se jen dá. Používá k tomu taky poměrně brutální metody. Je ale jasné, že pokud chce mít Kuba dynamickou budoucnost, současnost takové šance nedává a situace současného prezidenta je trochu tragická a absurdní,“ uvedl v pořadu Horizont ČT24.
„Situaci bych přirovnal k tomu, co jsme zažívali před rokem 1989. Opozice má jasnou vizi, že chce Kubu posunout z dvacátého do jednadvacátého století. Aby měli obyvatelé možnost rozhodovat o své budoucnosti. Toto všechno stále zůstává a opozice to ví,“ uzavírá Palouš.
