Přední světový vědec, jeden z otců vodíkové bomby, ale také odhodlaný bojovník za lidská práva a držitel Nobelovy ceny za mír. Od narození Andreje Dmitrijeviče Sacharova uplynulo v pátek sto let. Geniální fyzik se stal později bojovníkem proti jadernému zbrojení, hlasitým kritikem sovětského režimu a obráncem pronásledovaných. Nobelův výbor jej označil „hlasem svědomí lidstva“.
„Myslel jsem si tehdy, že je to nezbytné pro rovnováhu sil ve světě a myslím si to dodnes. Ale současně jsem pochopil veškerou hrůzu toho, co dělám. Veškerou hrůzu toho, co by mohla lidstvu přinést jaderná válka,“ citoval vědce dokument Můj manžel Andrej Sacharov.
Narodil 21. května 1921 v Moskvě, otec byl učitel fyziky a mimo jiné také vynikající klavírista a hudební skladatel. Psal populárně vědecké knihy a učebnice. Matka byla v domácnosti.
Těsně před zahájením druhé světové války začal studovat na fyzikální fakultě Moskevské státní univerzity, po napadení Sovětského svazu nacisty v roce 1941 byl ale evakuován do Ašchabatu, dnešní turkmenské metropole, kde dokončil studia. Doktorát získal po válce na prestižním Fyzikálním institutu Akademie věd SSSR.
Jeden z otců vodíkové bomby
Po válce mladý fyzik nejprve odmítl spolupráci na vzniku sovětské atomové bomby. Nedlouho poté však svůj postoj pod vlivem spolupracovníků změnil. V roce 1948 se stal členem vědecké skupiny, která se zabývala výzkumem termonukleární fúze a vývojem vodíkové bomby. Domovem Sacharova a dalších vědců se později na dlouhou dobu stalo uzavřené město známé pod názvem Arzamas (dnešní Sarov).
Jako vycházející hvězda sovětské vědy Sacharov objevil závažné chyby v projektu vodíkové bomby a navrhl nové schéma.
- Princip vodíkové (termonukleární) bomby je založen na slučování jader izotopů vodíku. Energii potřebnou k překonání jaderných sil, které slučování brání, může vodíkové bombě dodat výbuch klasické jaderné nálože. Ta je na rozdíl od vodíkové bomby založena na principu štěpení jader atomů. Vodíková bomba je mocnější než jaderná a je těžší ji vyrobit.
„Přišel s nápadem takzvaného dortíku. To byly vrstvy štěpné a fúzní nálože, jež vedla k posílení štěpné exploze. I pod vlivem detonace, kterou udělaly Spojené státy si uvědomil, že se dá klasická jaderná exploze použít jako roznětka pro plnohodnotnou termojadernou explozi,“ vysvětlil děkan Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT Igor Jex.
„Sacharovova“ bomba byla vyzkoušena poprvé v srpnu 1953 u Semipalatinska. V témže roce se ve svých 32 letech stal akademikem, poté se věnoval vývoji další bomby a stál i u zrodu takzvané Car-bomby testované v roce 1961, což byla nejsilnější jaderná puma, jaká kdy byla vyrobena.
Tokamak
Vedle vývoje vodíkové bomby Sacharov společně se svým bývalým učitelem a velkým vzorem Igorem Tammem navrhl reaktor s řízenou termonukleární fúzí známý jako Tokamak.
Podle Jexe mohou tokamaky pomoct vyřešit energetické problémy lidstva. „Plazma, která se vytváří při termojaderné explozi se dá zachytit a přimět k tomu, aby – jak říkají klasikové – hřála, poháněla stroje a lidstvu jenom pomáhala,“ uvedl.
Obrat
S postupem času Sacharov stále více přemýšlel o dopadech jaderných výbuchů a začal aktivně vystupovat proti jaderným zkouškám. Byl jedním z iniciátorů sovětsko-britsko-americké Smlouvy o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodou z roku 1963, což byla vůbec první mezinárodní smlouva o omezení jaderného zbrojení.
Ve svém životopise Sacharov jakoby na omluvu uvedl, že v poválečných letech byl přesvědčen o důležitosti výzkumu jaderných zbraní kvůli rovnováze sil ve světě. „Já i ostatní jsme mysleli, že jedině tak lze zabránit třetí světové válce,“ napsal.
Bojovník za lidská práva
V šedesátých letech se kromě odporu k jadernému zbrojení začal stále více angažovat v boji za lidská práva. Sacharovem velice otřásla okupace Československa v roce 1968 a v pozdějším dopise Alexandru Dubčekovi například napsal: „Rok 1968 ovlivnil i můj vlastní osud. Srpen zabil iluze a přispěl k aktivizaci mé veřejné činnosti“.
V témže roce byla zveřejněna jeho slavná stať Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě a ze Sacharova se začal stávat psanec. Byl odvolán z vojenského výzkumu, své milované fyzice se ještě mohl věnovat alespoň na půdě akademie věd.
Nobelista a disident
V roce 1970 založil s dalšími disidenty Moskevský výbor pro lidská práva a po několika mezinárodních cenách se v roce 1975 dočkal i Nobelovy ceny za mír, kterou ale za něj převzala jeho druhá žena Jelena Bonnerová (vzali se v roce 1972). Ta v té době na Západě podstoupila operaci očí. Sacharov totiž nedostal od brežněvovské vládní garnitury povolení vycestovat.
Poslední kapkou bylo, když v lednu 1980 veřejně odsoudil sovětskou intervenci v Afghánistánu a vyzval vedoucí sovětské představitele, aby vojska stáhli. Obratem byl zbaven všech sovětských státních vyznamenání a poslán do vyhnanství v Gorkém (dnes Nižnij Novgorod), kde byl neustále pod dohledem státní bezpečnosti KGB.
Izolace mu v této době vědeckou práci pochopitelně znesnadňovala, podotkl Jex. Přesto se však nadále věnoval teoretické fyzice. „Pracoval třeba na teorii velkého třesku, otázkách propojení částicové fyziky a kosmologie a podobně,“ uvedl Jex.
Z domácího vězení byl propuštěn v roce 1986 až na popud Michaila Gorbačova. V roce 1988 začal Evropský parlament na jeho počest každoročně udělovat cenu za svobodu myšlení. Například v roce 1989 ji získal symbol pražského jara Alexander Dubček. Mezi další laureáty patří ukrajinský režisér Oleh Sencov nebo třeba konžský lékař Denis Mukwege. Loni ocenění obdrželi zástupci běloruské demokratické opozice.
V březnu 1989 byl Sacharov zvolen poslancem parlamentu Sovětského svazu – Všesvazového sjezdu lidových poslanců. V prosinci 1989 zemřel ve věku 68 let na srdeční záchvat.
