Gruzínské údolí Pankisi vyvolává silné emoce. Proslulo totiž jako zázemí čečenských bojovníků, nezkrotné hnízdo organizovaného zločinu a kolébka bojovníků takzvaného Islámského státu. Skupina studentů Ostravské univerzity a Univerzity Karlovy vedená pedagogy Vincencem Kopečkem a Slavomírem Horákem se tam v září 2018 vydala, aby tamní obyvatele potkala na vlastní oči. Dvacítku z nich teď představuje na výstavě v knihovně pražského Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi nimi i rodačku z Valašska, která říká, že rytmus života po přestěhování do Pankisi skoro nemusela měnit.
„Když řeknete gruzínskému řidiči, aby vás svezl do Pankisi, tak řada z nich obrátí oči v sloup s tím, že tam nepojede, protože jsou tam teroristé. Pak ale přijedou a vidí, že jsou tam úplně normální lidé, se kterými mohou mluvit gruzínsky. Bývají překvapení,“ líčí Slavomír Horák sílu pověsti, kterou údolí na východě Gruzie má.
Údolí Pankisi bylo totiž známé především jako místo, odkud vyráželi Čečenci přes hory do boje proti ruské armádě. Do oblasti utíkaly tisíce lidí před druhou rusko-čečenskou válkou, která začala v roce 1999. Moskva tvrdila, že mezi uprchlíky jsou i čečenští bojovníci a teroristé zodpovědní za pumové útoky v Rusku.
Al-Káida a Islámský stát
Situaci pak zkomplikovaly informace, že v údolí se mohou ukrývat i bojovníci sítě al-Káida. Spojené státy proto vyslaly ke gruzínským vojákům své instruktory, aby je vycvičili pro boj s teroristy.
Gruzínská vláda však neměla oblast plně pod kontrolou a ta proslula kriminalitou, obchodem s drogami a se zbraněmi. Odehrálo se tam i několik únosů místních obyvatel a cizinců z řad podnikatelů nebo mezinárodních institucí.
Po vzestupu takzvaného Islámského státu pak Pankisi nechvalně proslavil tamní rodák Abú Umar aš-Šíšání (což znamená Umar Čečenec), který se stal jedním z velitelů této teroristické organizace. V jejích řadách také v roce 2016 padl. Předtím však stihl inspirovat některé sousedy ke stejné životní dráze.
Radikálové přitáhli pozornost celého světa a jejich extrémní činy ulpěly na celém údolí. „To je důvod, proč se skupina lidí rozhodla to změnit, mimo jiné i touto výstavou, která bude na podzim putovat i do Tbilisi,“ vysvětluje Horák ambice projektu, které míří i dovnitř Gruzie.
Na stereotypy si stěžuje i jedna z obyvatelek Pankisi Elza Cichesašviliová. Vystudovaná doktorka opustila praxi po odchodu Lékařů bez hranic. Přemýšlela, co dál, a po čase si otevřela penzion s tím, že pohostinnost je lidem v údolí vlastní.
Jenže narazila na to, že do oblasti s pověstí líhně teroristů a kriminálníků chtěl na dovolenou málokdo. „Pokud by se nám podařilo tyto stereotypy změnit, pomohlo by to rozvoji turistiky,“ vykládala své sny tvůrcům projektu a pokračovala: „Ale nejen tomu. Pomohlo by to rozvoji celého údolí.“ To se totiž potýká s obvyklými ekonomickými problémy v regionu a peníze od turistů by mu mohly pomoci.
Muslimská menšina
V Pankisi žijí Kistové, jichž je všehovšudy kolem patnácti tisíc. Jsou to příbuzní Čečenců a Ingušů, kteří ve druhé polovině 19. století přesídlili přes hřeben Kavkazu. V jinak křesťanské zemi teď tvoří muslimskou menšinu.
Toho využívají bohatí sponzoři radikálních verzí islámu, kteří v Pankisi šíří jeho salafistické pojetí. Salafisté se pak potýkají se svými souvěrci pojímajícími víru tradičněji a otevřeněji. Přestože spolu sousedí v jednom údolí, žijí podle Horáka často v paralelních světech a jen stěží nacházejí nějaké styčné body.
Jsou samozřejmě v běžném kontaktu, ale jedni chodí do salafistické mešity a jiní do tradiční sufiské a v otázkách náboženství nebo i mnoha problémů každodenního života mají natolik rozdílné názory, že jen stěží mohou vůbec začít hledat shodu. V extrémním případě tak někteří úplně přestávají spolu mluvit.
Salafistickou školu vede Abdul-Qerim Qavtarašvili, který k ní přilnul už v mládí. Tradiční sufisté ho tehdy vykázali z mešity s tím, že zavádí novoty, které se jim nelíbí. „Se sufisty jsem se neustále dohadoval o náboženských věcech, a proto jsem chtěl jet do zahraničí někam na Blízký východ, kde bych mohl studovat islám,“ vyprávěl českým vědcům.
V letech 2005 až 2012 tak vystudoval šariátní právní školu v Sýrii. Už během té doby se do Pankisi pravidelně vracel a pořádal semináře. Po návratu se stal imámem, tedy duchovním nové mešity v Duisi, a loni byl zvolen imámem celého údolí.
Stavitel mostů
Rozevírající se hodnotové nůžky mezi salafisty, sufisty i západněji orientovanou mládeží dělají některým Kistům starosti. O nalezení společné řeči se nejvýrazněji snaží dlouholetý předseda Rady starších Chaso Changošvili. „Ten je velmi otevřený novým myšlenkám. Před nedávnem sezval dohromady mladé včetně salafistů, aby probrali, co jsou to kistské tradice. Velmi dlouho pátral, dělal rozhovory, až sepsal aktualizovaný kodex kistinské populace, jakýsi místní zákoník tradičního práva zvaný adat,“ popisuje Horák jeho pokus. Ten byl úspěšný. S adatem se totiž mohou ztotožnit skoro všichni, protože se na něm podíleli.
Changošvili se k takovému počinu odhodlal možná i proto, že zažil velké hodnotové zvraty od pozdního komunismu přes vypjatý nacionalismus až po nové náboženské vzepětí. Vystudoval v roce 1967 pedagogický institut a po krátké pauze se stal učitelem. Když měl pocit, že mládež by chtěla raději mladší učitele, odešel.
Zrovna se rozpadal Sovětský svaz a Gruzii postihla občanská válka. Kistů se dotkla zejména snaha Abcházců o odtržení, protože ji podporovali Čečenci vedení Džocharem Dudajevem. A Kistové jako blízcí příbuzní Čečenců byli hned podezřelí.
„My jsme však byli loajální ke Gruzii a zároveň jsme nechtěli bojovat proti svým bratrům. Proto jsme navrhli, že postavíme kistský batalion a prostě se s Čečenci dohodneme a zastavíme boje,“ popisoval teď Changošvili svou tehdejší představu českým výzkumníkům.
To se nepovedlo a učitel v důchodu nakonec zorganizoval domobranu, která údolí bránila před vpádem gruzínských nacionalistů zvaných Mchedrioni neboli Jezdci. Sám je totiž považoval jen za kriminálníky.
Jako ve Valašsku
Život v Pankisi má přes všechny těžkosti své kouzlo. Podlehla mu Zuzana Orságová původem z českých Beskyd. „Jejich hodnoty a tradice, které se tu pořád ctí, a rodinné vztahy, které opravdu fungují,“ vyjmenovala v rozhovoru s návštěvníky z její někdejší vlasti to nejpodmanivější.
Její čečenský muž je salafista, ale zdůrazňuje, že v první řadě je muslim. Sama vyrůstala jako křesťanka, ovšem po svatbě konvertovala k islámu, na kterém jí imponuje respekt v mezilidských vztazích. Říká, že mezi těmito náboženstvími nevidí moc rozdílů.
A ty podle ní nejsou obzvlášť patrné ani v rytmu vesnického života na Valašsku a v Pankisi. „Když volám domů a ptám se, co zrovna dělají, řeknou, že suší seno. A já na to – my taky sušíme seno. A když řeknou, že chystají dříví na zimu, já odpovím, že my taky chystáme dříví na zimu. Že zrovna zavařujeme ovoce. No zkrátka ten roční cyklus je dost podobný,“ srovnává žena s vhledem do dvou na první pohled vzdálených kultur.
