Rabin a Arafat se před čtvrtstoletím pokusili utnout konflikt o Svatou zemi. I další úsilí ztroskotává

Přesně před pětadvaceti lety si na trávníku u Bílého domu ve Washingtonu podali ruce izraelský premiér Jicchak Rabin a palestinský předák Jásir Arafat. Stalo se tak poté, co zástupci obou stran, USA a Ruska podepsali izraelsko-palestinskou mírovou dohodu. Dokument byl prvním pokusem o vyřešení konfliktu mírovou cestou. Optimismus devadesátých let ale od té doby vyprchal a spor o Svatou zemi se dosud nevyřešil.

Video Události
video

Události ČT: Čtvrtstoletí od mírové dohody z Osla

Přestože podání rukou mezi Rabinem a Arafatem patří mezi ikonické momenty 90. let, tehdejší izraelský premiér jen těžko skrýval rozpaky. 

„Rabin byl čestný, přímý člověk. Neuměl předstírat. Byl ambivalentní ohledně dohod z Osla a určitě i ohledně podání ruky Arafatovi,“ vzpomíná Itamar Rabinovič, který tehdy působil jako nový izraelský ambasador v USA a ceremonii přihlížel.

Průlom nastal o něco dřív. Izraelští a palestinští vyjednavači se zhruba devět měsíců před podpisem začali potají scházet v norském hlavním městě, proto se také jednáním říká mírový proces z Osla.

V srpnu 1993 jeli Izraelci oznámit americkému ministru zahraničí Warrenu Christopherovi, že mají dohodu. „Christopher se na chvíli omluvil. Bylo jasné, že bude volat prezidentu Clintonovi. A pak přišel a řekl, USA se rozhodly, že se za tuto dohodu postaví,“ přibližuje Rabinovič.

Omezená palestinská autonomie a právo Izraele na existenci 

Takzvaná dohoda Oslo I představovala první vzájemnou dohodu mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). Židovský stát v ní uznal OOP jako legitimního reprezentanta palestinského lidu a OOP poprvé uznala právo Izraele na existenci. Smlouva tak ukončila 45 let nepřátelství mezi Izraelem a Palestinci. 

Tato dohoda – a následné smlouvy – stanovila podmínky omezené palestinské autonomie, nařídila stažení izraelských sil z částí okupovaných palestinských území, rozdělila Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy do tří oblastí a dala Palestincům poprvé v historii možnost řídit samostatně své záležitosti. Poté měl být projednán konečný status palestinských území, což se ovšem dosud nestalo.

Následovaly sice další dohody, v roce 1995 kupříkladu Dohoda o rozšíření palestinské autonomie na Západním břehu Jordánu (tzv. Oslo II.) či o tři roky později Memorandum z Wye River o rozšíření palestinské autonomie výměnou za bezpečnostní záruky Izraeli. Mírový proces ale prakticky skončil po neúspěšném summitu v Camp Davidu v červenci 2000. 

Na izraelské straně se navíc k dohodě z Osla stavěla od počátku skepticky prakticky celá pravice, zcela ji odmítali osadníci. Proti Oslu byly vždy i palestinská radikální hnutí jako Hamás či Islámský džihád.

Chybějící stát a nejasné hranice 

Pětadvacet let od setkání ve Washingtonu tak vše uvízlo na půl cesty. Palestinci stále nemají svůj skutečný stát a Izraelci pořád nevědí, kde jsou hranice jejich státu.

„Nemáme vlastní hranice, takže to je problém při dovozu surovin a naopak při vývozu našeho piva do zahraničí,“ popisuje palestinský výrobce piva a vína Canaan Khoury, jak zablokovaný mírový proces pociťuje na svém podnikání. 

Izraelský novinář David Horovitz patřil v 90. letech mezi stoupence mírového procesu, teď je skeptičtější. „Svět musí pomoct vytvořit mezi Palestinci klima, aby oni sami říkali svým předákům: Chceme nezávislost, chceme se oddělit od Izraele, nikoliv: Chceme vymazat Izrael z mapy,“ myslí si šéfredaktor listu The Times of Israel.

Rabina stála dohoda z Osla život 

Oba aktéři památného potřesení rukou už nejsou naživu. Jicchaka Rabina zabil dva roky po podpisu smlouvy izraelský pravicový extremista. Atentáník Jigal Amir, který se ke svému činu hrdě hlásil, tvrdil, že chtěl vraždou zabránit předání Západního břehu Jordánu Palestincům. 

Rabina zavraždil necelé dva měsíce poté, co premiér podepsal za Izrael s OOP dohodu o rozšíření palestinské autonomie na Západním břehu Jordánu. 

Jásir Arafat trávil poslední roky svého života v polorozbořeném paláci v Ramalláhu, zatímco venku probíhala intifáda, tedy ozbrojené palestinské povstání. Zemřel v pařížské nemocnici v listopadu 2004.

Současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu si s nynějším přesedou palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem ruku sice podal, ale naposledy před dvěma lety. Symbolicky to bylo na pohřbu dalšího protagonisty mírového procesu – bývalého izraelského prezidenta Šimona Perese.