Měl to být narozeninový dárek pro vůdce: Berlín bez Židů. Proto přistoupilo gestapo na konci února 1943 k masovému zatýkání všech, kdo měli na kabátech žlutou hvězdu. Do sběrných táborů a věznic po celém městě jich odvlekli na osm tisíc. Zhruba čtvrtina z nich však byli Židé, kteří se oženili s Árijkami. A jejich manželky si pro ně přišly.
Tomu, co nacistické gestapo rozpoutalo 27. února 1943, říkali Židé Fabrikaktion. Gestapo si pro ně přišlo do domovů a ještě častěji do továren, kde většina berlínských Židů od brzkého rána pracovala. Pomalu se blížily 54. narozeniny Adolfa Hitlera a šéf nacistické propagandy a zároveň předseda berlínské NSDAP Joseph Goebbels chtěl Führera potěšit tím, že do jeho oslav nechá z berlínských ulic vyvézt zbývající Židy.
Gestapo proto zatklo před pětasedmdesáti lety až osm tisíc obyvatel říšské metropole. Mezi nimi byla skupina zhruba dvou tisíc lidí, které dosud norimberské zákony do jisté míry chránily. Byli to Mischlinge, míšenci čili potomci Židů i Němců, kteří se podle norimberských zákonů směli oženit s árijskými partnery.
Přestože ani život míšence nebyl v nacistickém Německu jednoduchý, přece jen se na ně nevztahovala všechna diskriminační nařízení. Klíčové bylo rozhodnutí nacistických pohlavárů přijaté na konferenci ve Wannsee v lednu 1942, kde se zrodil plán na vyhubení Židů. Ani s židovskými míšenci se v budoucnosti nepočítalo, ovšem s jejich konečnou likvidací měly německé úřady začít až po skončení války a ovládnutí Evropy.
Přesto tyto tzv. míšence gestapo o rok později zatklo a svezlo na ulici Rosenstrasse do domu, který dříve patřil berlínské židovské obci. Zatímco většinu zadržených z Fabrikaktion odvlekli Němci v příštích dnech do Osvětimi, ti z Rosenstrasse se zachránili. Stalo se totiž něco, s čím gestapo nepočítalo: před budovou na zmíněné ulici se shromáždily až dva tisíce árijských žen, které žádaly propuštění svých blízkých.
A stály tam celý týden.
Tři týdny po Stalingradu, týden po vyhlášení totální války
Protest převážně německých žen (mezi zadrženými byly v menší míře i ženy, pro které si zase přišli jejich manželé) zastihl gestapo nepřipravené. Proti deportaci Židů dosud nikdy tolik lidí neprotestovalo, a rozhodně ne v samotném srdci říše.
Navíc bylo jen tři týdny po kapitulaci německých vojáků u Stalingradu, kde padlo nebo bylo zraněno na 1,5 milionu německých vojáků. Porážka představovala těžkou ránu nejen pro německou armádu, ale také pro sebevědomí válčícího národa.
V polovině února proto Goebbels přednesl svůj slavný projev, v němž vyhlásil „totální válku“ a kterým se pokusil vyburcovat Němce k bezohlednému vedení války. Zakročit silou proti árijským Němkám stojícím z lásky na Rosenstrasse tak bylo v této atmosféře takřka nemožné.
Stály a čekaly
V sobotu, kdy gestapo se zatýkáním začalo, neměly rodiny zadržených žádnou představu o tom, co s jejich blízkými bude. Tušily ale, že když si pro Židy přijde gestapo, nikdo je pak delší dobu neuvidí. Přestože dnes díky historikům víme, že úřady počítaly pouze s tím, že připraví soupis těchto tzv. míšenců a pošlou je do pracovních táborů za Berlínem, jejich rodiny se obávaly deportace mimo území Německa. A tomu chtěly zabránit.
Teprve k večeru se mezi německými rodinami zadržených Židů rozkřikla zpráva, kde jejich milovaní jsou – na Hamburger Strasse a zejména na Rosenstrasse. Právě tam se sešly až dvě stovky lidí, většinou žen, které žádaly propuštění zadržených a sdílely svoje obavy.
Druhý den byla neděle. Hned ráno opět přišla na Rosenstrasse zhruba tisícovka žen, některé s sebou měly i malé děti. Tentokrát s sebou přinesly jídlo a oblečení pro své milované, které se jim snažily poslat, a navrhovaly, aby je úřady zadržely také a nerozdělovaly rodiny. Večer se sice dav zmenšil a většina protestujících odešla domů, znovu se ale sešly následující ráno ještě před nástupem do práce. Zpívaly písně a občas vykřikovaly: „Vraťte nám naše muže!“ Většinou ale jen stály a čekaly.
V pondělí 1. března 1943 zažil Berlín první drtivý letecký úder. Za půl hodiny se nad metropolí prohnaly stovky bombardérů spojeneckého letectva, které za sebou nechaly celkem na pět stovek mrtvých, a ironicky tak vyzdvihly osmé výročí založení Luftwaffe. Přesto se v ráno i večer sešly stovky až tisíce žen na Rosenstrasse znovu a protesty se rozšířily i na Hamburger Strasse, kde gestapo zadržovalo další skupinu Židů ze smíšených manželství. Protestů si navíc všimli i zahraniční reportéři.
O dva dny později zkusilo gestapo rozehnat shromáždění silou. Vojáci namířili do davu kulomety a vyzvali ženy k odchodu. Protestující se sice rozprchli, ale ne nadlouho. Mezi Berlíňany se totiž začala šířit zpráva o deportacích zadržených Židů, mezi nimiž byli i první ze zadržených tzv. míšenců. O to naléhavěji požadovali lidé na Rosenstrasse propuštění svých milých.
Toho se dočkali 6. března, přesně týden po začátku Fabrikaktion. V sobotu propustily úřady první z těch, pro které si jejich manželky a matky přišly. Protest, kterého se střídavě účastnilo na dva tisíce žen i mužů, tím oficiálně skončil, i když posledního ze zadržených míšenců pustily úřady až následující pátek. Úřady také nařídily propuštění dvou tuctů lidí, které mezitím odvlekly do továrního komplexu Osvětim-Monovic a u nichž se prokázalo, že mají árijského partnera.
Důležitý symbol odporu proti nacismu
Dnes už víme, že zadrženým tzv. míšencům nehrozilo to, čeho se jejich rodiny bály, tedy zavlečení do vyhlazovacích táborů mimo území Německa. Úřady počítaly pouze s tím, že je pošlou na nucené práce mimo Berlín, a k tomu o pár dní později skutečně došlo.
To ale nijak nesnižuje odvahu Němců a především Němek, které týden na Rosenstrasse na jejich propuštění čekaly. O protestech se začalo mluvit až v roce 1989, kdy o nich napsal americký historik Nathan Stoltzfus esej pro německý Die Zeit.
V následujících letech se protesty z Rosenstrasse staly v německé veřejné debatě ikonickým aktem odporu Němců proti nacistickému režimu. Takový symbol se národu, který se stále vyrovnával s dědictvím nacismu, hodil. Ukazoval totiž, že ne všichni Němci vyvražďování Židů schvalovali.
Vznikla také skupina vědců a umělců, kteří shromáždili zprávy o tom, co se stalo, a vytvořili pomník ve tvaru reklamního sloupu, který dříve na Rosenstrasse podle pamětníků skutečně stál. A v polovině devadesátých let nechala berlínská radnice v místě, kde na Rosenstrasse až do bombardování v roce 1945 stála budova židovské obce, vztyčit památník zvaný Blok žen z dílny sochařky Ingerborg Hunzinger. O protestech také vznikl před patnácti lety stejnojmenný film, který získal na filmovém festivalu v Benátkách několik cen.
Dnes je protest z Rosenstrasse symbolem nenásilného odporu vůči totalitě, který podle některých historiků zachránil před deportacemi i Židy z dalších smíšených manželství.
