Už příští víkend se rozhodne o novém rozložení sil na německé federální scéně. Roli v předvolebním boji hrají i vztahy s Tureckem, a to nejen kvůli početné menšině. Vztahy obou zemí jsou v krizi. Jedním z důvodů je kauza zpravodaje deníku Die Welt, kterého Turecko přes dvě stě dnů drží ve vazbě. Vydavatel listu, německý koncern Axel Springer, varuje zaměstnance před cestami do země.
V ulicích německých měst visí volební plakáty nepřátel Turecka. Tak místní politické strany nazval prezident Erdogan a další olej do ohně vztahů s Berlínem přilil výzvou k bojkotu voleb.
Jedním z lidí, kteří se snaží hasit škody, je předseda Turecké obce v Berlíně Bekir Yilmaz. „Samozřejmě krajanům říkáme, že musí bezpodmínečně jít volit. Každý hlas, který neodevzdají, totiž posílí krajně pravicové populisty z AfD,“ je přesvědčený Yilmaz.
Hlasů, o které se hraje, není úplně málo. Do Spolkového sněmu může volit zhruba 900 tisíc lidí původem z Turecka. Tedy asi čtvrtina místní turecké komunity. Případný bojkot by bolel hlavně sociální demokraty (SPD), které tradičně volí většina Turků. Téměř bez ohledu na věk nebo postoj k politice tureckého prezidenta. Rozhodují se jednoduše z pohledu migrantů.
„SPD se brzo zasadila o slučování rodin z Turecka a otevřela se ožehavé otázce dvojího občanství a řekla ano, chceme ho dovolit,“ vysvětluje Henriette Littová, spoluautorka studie o volebních preferencích migrantů.
Řadu Turků ale může od voleb odradit samotná SPD. Její šéf Martin Schulz totiž vyzval k ukončení přístupových rozhovorů EU s Tureckem, s čímž sice nesouhlasí celá jeho strana, ale osmdesát procent Němců ano.
„Vidíme, jak se z toho stává horké téma a jak se ho různé strany chytají a populisticky uvnitř Německa rozfoukávají,“ potvrzuje předseda Turecké obce v Německu Atila Karabörklü. Upozorňuje také, že Turecko se nerovná Erdogan, a doufá, že po volbách se vše uklidní. Zatím ale zahrabávání příkopů mezi politiky obou zemí nic nenasvědčuje.
V Německu žije už třetí a čtvrtá generace Turků
Turci začali do Německa ve velkém přicházet od šedesátých let 20. století. 30. října 1961 podepsalo tehdejší Západní Německo s Tureckem smlouvu, na základě které přišly do země statisíce Turků. Německo tehdy zažívalo poválečný „ekonomický zázrak“ a příchozí Turci měli doplnit chybějící pracovní sílu.
Smlouva původně počítala s tím, že Turci měli v Německu pracovat vždy dva roky a poté je měla vystřídat nová skupina. Ze začátku si také s sebou nesměli brát rodiny.
V roce 1964 ale byla smlouva změněna. Turci mohli zůstat déle než dva roky, protože pro Německo bylo příliš drahé a časově náročné přijímat a zaučovat nové lidi. Později bylo příchozím dovoleno přivést s sebou i rodiny.
Do roku 1973, kdy projekt ukončila globální ropná krize, se o práci v Německu ucházelo 2,7 milionu Turků, přijato bylo přibližně 750 tisíc. Podle odhadů se domů vrátila asi polovina z nich, druhá polovina v Německu zůstala.
K turecké diaspoře v Německu v současnosti patří víc než tři miliony lidí, v zemi žije už třetí a čtvrtá generace přistěhovalců. Zhruba milion z nich má také německé občanství, takže mohou ve spolkové republice volit.
Nejvíce Turků žije - podle údajů ke konci loňského roku - v Severním Porýní-Vestfálsku, a to 34 procent z celkového počtu. Následují spolkové země Bádensko-Württembersko (18 procent), Bavorsko (13 procent), Hesensko (11 procent) a Berlín (7 procent).
