Nestačí nám energie na vztahy, obává se polský herec Olaf Lubaszenko

Jednoho dne zavolá svým dospělým dětem otec a sdělí jim, že od něj nečekaně odešla jejich matka. Děti přijedou po letech domů a pustí se do pátrání, které přináší podivné informace. Kdo byla jejich matka a proč tak náhle zmizela? Jak se s tím vyrovnává její manžel a jaký má na jejím zmizení podíl, pokud nějaký? Polský film Blízcí (Bliscy) se na festivalu v Karlových Varech promítá v paralelní soutěžní sekci Na východ od Západu. Byl natočený v polsko-české koprodukci a v hlavní roli otce se objevuje renomovaný polský herec Olaf Lubaszenko.

Olaf Lubaszenko ve filmu Blízcí
Zdroj: KVIFF

Co se vám jako první mihlo hlavou, když jste dočetl scénář filmu Blízcí?

Že jsou tam důležité otázky, ale nejsou tam žádné odpovědi. A že je tam velké překvapení v závěru, které určitě diváky nenechá v klidu. Film má také svůj specifický humor, o němž by se dalo říct, že je svým způsobem český. Není totiž tak dynamický, není nijak agresivní. Blízcí nejsou směšný film, ale vtipný.

Film se pohybuje někde na hranici mezi groteskou a vážným dramatem. Jak to vidíte vy jako představitel hlavní role?

Trochu drama, trochu komedie, a ty proporce jsou tam velmi dobře vybalancované. Režisér Grzegorz Jaroszuk od samého počátku dobře věděl, jak má být ten mix namíchaný. I mě samotného to překvapilo, protože jsem neměl žádnou záruku, zda to takhle dohromady bude dobře fungovat až do konce. K tomu totiž také potřebujete trochu magie. Což nevím, zda tam je, ale to už musí posoudit sami diváci.

Vy jste říkal, že scénář ve vás vyvolal hodně otázek. Jaká byla ta hlavní, kterou jste si kladl?

Co se stalo, že se neumíme přiblížit k jiným lidem. Členové té naší filmové rodiny, tedy dcera a syn a já jako otec, mají mezi sebou překážky, které nás už léta blokují. Já mám svou teorii, proč ta vzdálenost mezi členy rodin vzniká, ale to se nevztahuje na náš film, to je čistě můj osobní pocit – před třiceti lety se všechno změnilo, náš svět ve střední Evropě se změnil.

Odehrála se tu revoluce, v politice a v ulicích. Ale i v nás, v našich hlavách, srdcích. A my vydáváme příliš mnoho energie na to, abychom se zachránili a uplatnili v tom novém světě, který je pro nás pořád nový. Je to jen třicet let. Ano, pro jednotlivého člověka to je dlouhá doba, ale pro společnost, pro národ to není nic.

Celou tu dobu věnujeme energii sobě, abychom se neztratili, ale pak už nám nestačí na vztahy, na to, aby byly plné, dobré, blízké. Nevím, jestli to podobně vnímá i režisér našeho filmu, možná to cítí jinak. Ale takhle to vidím já.

Co potom mladí lidé, kteří už se narodili po revoluci, po změnách? Vidíte v Polsku hodně pochroumaných vztahů mezi nimi a generací jejich rodičů?

Ano, vidím to kolem sebe. Možná to za dvacet let už bude lepší. Na druhou stranu nevíte, jestli se ale teď něco nestane – nová revoluce, nový problém, nová válka, katastrofa.

V Polsku je dnes divně

Není ale covidová krize právě situace, která mohla ty rodiny sblížit?

Ano, to samozřejmě je. Ale myslím, že otázky, které film klade, jsou široce platné, ať je covid, nebo ne. Film jsme točili před covidovou krizí, v roce 2018 a 2019. Příběh filmu je vypreparovaný. Nejsou tam lidé v hojném počtu, nejsou tam kamarádi, společnost. Tam je všeho všudy deset lidí, je to uzavřený svět.

Je to analyticky trochu chladné, režisér zvolil jakýsi skandinávský pohled na tohle téma. Nevidíme tam moc emoce, ale ony tam jsou. Jsou modelové. S covidem náš film nemá nic společného, ale i přesto je velmi aktuální před covidem, za covidu i po covidu, protože jeho otázky jsou univerzální.

Film klade velký důraz na rodinu. Jak moc je téma rodiny důležité pro vás?

Není to pro mě jednoduchá otázka. Film se trefil do mých vlastních problémů. Rodinná situace pro mě není lehká. A léta se snažím, abych to měl v rodině lepší. Nebyl jsem moc dobrým otcem, nebyl jsem ideálním synem. Ale řeknu to raději stručně, ten film mi pomohl stát se lepším člověkem.

Myslíte, že film Blízcí může být i analogie k dnešnímu Polsku? Jak se cítíte v Polsku dnes?

V Polsku je dnes divně. Je to země, kterou miluju, země, kde jsem se vždycky cítil dobře, a teď se to změnilo. V Polsku je teď velké napětí. A z toho vzniká negativní energie. Cítíme se osamělí, ale není to jen u nás, není to specifikum jen pro Polsko. Nemáme s nikým stoprocentní kontakty a covid s tím nemá nic společného. Proto ten film není moc optimistický, ale pomáhá vidět ty problémy a může v něčem pomoct.

Nemám komu zavolat

Jak se naše společnost proměnila za těch třicet let od revoluce? Zároveň letos uplynulo 25 let od smrti významného polského režiséra Krzysztofa Kieślowského a já mám velmi ráda jeho Krátký film o lásce, v němž jste začínal svou kariéru. Když se ohlédnete, co vám ze spolupráce s Krzysztofem Kieślowskim a z natáčení filmu nejvíc zůstalo v paměti?

To je hodně věcí, ale zmíním dvě. Za prvé – styl jeho práce. Byl precizní jako laser. Všechno, co nám řekl, bylo tak přesné, že hraní bylo v podstatě jednoduché. Uměl dokonale vysvětlit, co od nás potřebuje. S něčím podobným jsem se potom setkal už jenom jednou, dvakrát. On byl geniální.

Druhá věc – byl opravdu to, čemu se říká morální integrita. A takový druh režisérů mi dnes strašně chybí. Takový byl také Andrzej Wajda. My jsme všichni věděli, že vždycky, když jsme měli nějaký problém, pochybnost, otázku, mohli jsme Kieślowskému zavolat a zeptat se. A věděli jsme, že dostaneme takovou odpověď, že budeme vědět, co se děje, co se stalo, co to je, kde jsme. Teď už takoví lidé nejsou. Není Wajda a není Kieślowski. Takže když mám pochybnosti, nevím, komu zavolat.

Ale jsme o třicet let dál. Nemělo by to být tak, že se na jejich místa posunete třeba vy? A když někdo bude mít pochybnosti, může zavolat vám?

Já jsem tou postavou sám pro sebe, to mi úplně stačí. Musím si odpovídat sám na otázky, které bych mohl klást Kieślowskému. A je to pro mě dost těžké. Jsem slabý, nejsem už tak mladý. Otázky stále jsou, ale nejsou Krzysztof Kieślowski a Andrzej Wajda. Oni nám dnes strašně chybí.