Taktika blízká nacistům i kolonialistům. Putinův režim už do Ruska zřejmě zavlekl desítky tisíc ukrajinských dětí

Zvěsti o únosech nezletilých Ukrajinců se objevují od 19. března, kdy ukrajinské ministerstvo zahraničí oznámilo, že ruské síly unesly 2389 dětí z Luhanské a Doněcké oblasti. Tou dobou docházelo také k masivnímu ostřelování a obléhání jihoukrajinského města Mariupol, ze kterého byly vytvořeny humanitární koridory na pomoc při evakuaci žen, dětí a starých lidí. Poradce starosty Mariupolu Petro Andjuščenko tehdy oznámil, že asi čtyři a půl tisíce obyvatel města bylo proti své vůli odvlečeno přes hranice do Ruska.

Přesný počet unesených dospělých a dětí zůstává nejasný. V polovině dubna přinesla Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) zprávu založenou na tvrzeních ukrajinských představitelů, že ruská vojska deportovala přibližně 500 tisíc civilistů. Od té doby tato čísla rostou a ukrajinské úřady nedávno odhadly, že proti své vůli bylo deportováno 1,2 milionu Ukrajinců.

Tato tvrzení se zatím nepodařilo ověřit a vypátrání konkrétních dětí a rodin se v době války ukázalo jako obtížné. Zprávy o nucených deportacích do Ruska a ohrožení nejzranitelnějších občanů Ukrajiny vyvolaly znepokojení například v Evropském parlamentu.

Změny v ruské legislativě

Ruská ombudsmanka pro práva dětí Maria Lvova-Bělova se údajně začátkem března setkala s Vladimirem Putinem, aby s ním projednala předložení změn Státní dumě, které by zjednodušily ruské zákony a urychlily přijetí dětí z válečné zóny na Ukrajině.

V dubnu Lvova-Bělova potvrdila, že do Ruska přišlo až 1560 dětí z Ukrajiny bez rodičů a řada z nich by podle ní mohla být adoptována. Ruská senátorka Lilia Gumerovová zase otevřeně hovořila o tom, že ukrajinské děti „z osvobozených území“ nemají dostatečné znalosti ruského jazyka, a oznámila, že pro ně budou uspořádány speciální letní tábory, kde se budou učit rusky.

Maria Lvova-Bělova byla v červnu za „barbarské“ zacházení s dětmi postihnuta sankcemi vládou Velké Británie. Sankcionované osoby mají zakázaný vstup do Spojeného království a je jim zmrazen majetek v Británii. 

Putin dle ukrajinského webu Ukrinform na konci května zrychlení procesu skutečně schválil. „Výnos prezidenta Ruské federace o zjednodušení udělování ruského občanství ukrajinským sirotkům či dětem, které zůstaly bez rodičovské péče, považujeme za pokus Kremlu legalizovat nezákonný přesun ukrajinských dětí z ukrajinských území dočasně okupovaných ruskou armádou do Ruska. Vladimir Putin svým výnosem fakticky legalizoval únosy dětí z území Ukrajiny,“ zdůraznilo ukrajinské ministerstvo zahraničí.

I děti, které rodiče mají

Nejnovější zpráva o ukrajinských dětech pochází z 27. června, kdy novináři z nezávislého ruského deníku Verstka informovali, že se více než čtyři stovky ukrajinských dětí našly v ruském sanatoriu ve městě Taganrog. Místo vybudované za jiným účelem bylo předěláno na dočasné útočiště pro děti z Ukrajiny. Nejmladšímu unesenému jsou dle média dva roky.

Dle dobrovolníka, který místo navštívil, se tam nenachází jen sirotci, ale také děti, jejichž otcové museli narukovat do války. Pracovník zařízení řekl, že mnoho z dětí se chce vrátit domů. Místo toho jsou jim ale vydávány ruské doklady a zařizuje se jejich adopce ruskými rodiči.

Proč to dělají

Když se Rusové na konci března stahovali z Kyjevské oblasti, ukrajinské úřady je obvinily z použití dětí jako živého štítu. „Okupanti používají tyto děti jako rukojmí – jako záruku, že místní civilisté neposkytnou ukrajinským obráncům souřadnice nepřítele,“ vysvětloval v dubnu mluvčí ministra obrany Oleksandr Motuzjanik.

Důvodů ale může být mnohem více, než jen ochrana vlastního transportu. Putin se netají názorem, že Ukrajina nemá tradici vlastní státnosti, a snahy o „poruštění“ Ukrajinců by z jeho pohledu dávaly smysl. Dle ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského se Rusko snaží o to, aby malé děti co nejrychleji zapomněly na rodnou zem i jazyk, a přišly tak o svoji národní identitu. 

Deník The Washington Post zase vyjádřil názor, že Rusko ve své válce pomocí únosů dětí vyvíjí další tlak na ukrajinské obyvatelstvo a vládu, aby se vzdaly.

Vicepremiérka Ukrajiny Iryna Vereščuková v nedávném rozhovoru pro Nikkei Asia ujistila, že se stát snaží unesené děti najít a přivést zpět. Pomáhají jim v tom mezinárodní organizace, ambasády evropských zemí v Rusku i ruské spolky dobrovolníků. „Najdeme všechny děti v Rusku a pošleme je zpět na Ukrajinu,“ slíbila Vereščuková. Dodala, že unášení dětí je „naprostý fašismus“.

Jev v minulosti běžný

Únos nezletilých je porušením Úmluvy OSN o genocidě i Úmluvy OSN o právech dítěte. V minulosti se objevují. Analýza deníku The Washington Post zmiňuje dva případy – autoritářské režimy ve Španělsku a Argentině, které se uchylovaly mimo jiné k únosům dětí, a to tehdy, když vstoupily do své nejvražednější a nejrepresivnější fáze. Tyto historické případy mohou nabídnout poučení o tom, jak může Ukrajina hnát pachatele k odpovědnosti.

Argentinský vojenský režim v letech 1976–1983 byl zodpovědný za „zmizení“ nejen přibližně třiceti tisíc politických odpůrců, ale také asi pěti set dětí narozených během zadržování jejich matek. Prostřednictvím ilegální sítě adopcí se tyto děti často dostávaly do rukou rodin stejných vojenských nebo policejních důstojníků, kteří se podíleli na vraždě biologických rodičů oněch dětí. V jiných případech novorozenci končili v sirotčincích nebo byli adoptováni rodinami loajálními vojenskému režimu, přičemž falešná dokumentace zakrývala jejich skutečný původ.

S těmito dětmi se zacházelo jako s „válečnou kořistí“ a hlavním cílem vojenské diktatury bylo „odstranit jakoukoli stopu po levicových nepřátelích a jejich odkazu“. Navzdory všem předpokladům se nevládní organizaci Babičky z May Square podařilo od roku 1977 identifikovat a znovu sjednotit s biologickými rodinami 130 dětí.

Z válečné taktiky byznysem

Příběh španělských ukradených dětí vyšel najevo v roce 2011. Praxe přemisťování dětí tam začala za generála Francisca Franca během občanské války v letech 1936–1939. Tisíce dětí byly odebrány politickým odpůrcům, umístěny do dětských domovů nebo dány k adopci do rodin loajálních režimu. Přesný počet ukradených dětí není znám, ale některé odhady se pohybují v desítkách tisíc.

Tehdejší obhájci popisovali taktiku nedobrovolného odebírání dětí ženám, které bojovaly na straně republikánů, jako snahu frankistického režimu „vymýtit komunistické tendence“ – cíl, který připomíná Putinovu deklarovanou ambici „denacifikovat“ Ukrajinu. Španělská síť nelegálních adopcí se později změnila ve výdělečný byznys, který pokračoval až do osmdesátých let dvacátého století.

Server The Conversation připomněl také únosy prováděné americkou vládou, která na začátku koloniální éry tímto chtěla potlačit vojenský odpor původních obyvatel Ameriky a zabránit budoucímu povstání.

Zakladatel Dartmouth College Eleazer Wheelock nabíral chlapce z řad původních obyvatel, protože si všiml vojenské důležitosti kmenů. Kongres později během americké války za nezávislost Wheelockovu školu dotoval, protože věřil, že jejich prezence ve škole jim znemožní připojit se k nepřátelským Britům. Během devatenáctého století bylo unášení dětí již běžnou praxí, jak udržet původní obyvatelstvo poslušné a bez myšlenek na vzpouru. 

Nacistická praxe únosů „rasově žádoucích dětí“ z dobytých zemí a jejich výchova jako Němců je rovněž velmi dobře zdokumentována. A známé jsou i únosy téměř dvaceti osmi tisíc řeckých dětí ve čtyřicátých letech dvacátého století do komunistických zemí. Řecká delegace v OSN úspěšně prosazovala zahrnutí transferů dětí do právní definice genocidy právě kvůli těmto únosům.

Únosy dětí jsou považovány za natolik ohavné, že vůbec prvním rozsudkem za genocidu bylo čtrnáct nacistických úředníků obviněných z násilného transferu polských dětí do Německa. Při soudním procesu žalobce Harold Neely naznačil, že tyto únosy by dokonce mohly být nejnehoráznějším ze všech nacistických zločinů. Neely řekl, že svět věděl o masových vraždách a zvěrstvech nacistů, dodal však, že zločin únosu dětí je dle něj v mnoha ohledech převyšuje.

Poučení pro Ukrajinu

Klíčové momenty represí autoritářských režimů zahrnují extrémní dehumanizaci nepřítele, která se rozšiřuje i na děti a popírá jejich vrozenou nevinnost, shrnuje The Washington Post. Historie ukazuje, že tato období se často shodují s rozsáhlejším porušováním lidských práv. 

Až donedávna byli pachatelé jen zřídka dohnáni k odpovědnosti. Věci se ale mění. V roce 2012 odsoudil federální soud v Buenos Aires bývalé argentinské diktátory Jorgeho Videlu a Reynalda Bignoneho k padesáti, respektive k patnácti letům vězení za to, že dohlíželi na systematické krádeže dětí politickým vězňům.

V nedávno vydané knize Procesy Kondor Francesca Lessová z Oxfordské univerzity identifikovala nejméně pětačtyřicet trestních řízení za nadnárodní porušování lidských práv v Jižní Americe v sedmdesátých letech dvacátého století. Argentinský soud například v roce 2020 odsoudil čtyři bývalé zpravodajské důstojníky na doživotí za zločiny proti lidskosti, které zahrnovaly únos a ukrytí dvou uruguayských dětí.

The Washington Post podotýká, že v době, kdy Ukrajina začíná hnát pachatele k odpovědnosti za válečné zločiny, slouží tyto historické i nedávné soudní procesy jako příklad toho, že pravda nakonec vyjde najevo. A především tyto případy ukazují, jak mohou být osoby odpovědné za únosy dětí pohnány k odpovědnosti před soud.