Poslušně hlásím, že se snažím přežít

Poslušně hlásím, že se snažím přežít. Stoletý Švejk je mrazivá tragédie pod maskou smíchu

Je to válečný i protiválečný román, satirická kritika rozkládající se státní moci, vojenské mašinerie i vychýlené moderní společnosti, a jeho hlavní postavou je šibal, kterého kvůli aktivní službě za habsburskou korunu kdekdo označí za idiota. Od vydání Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války uplynulo rovných sto let. 

 

„Hranice mezi genialitou a šílenstvím bývají jemnější a ostřejší než ostří břitvy,“ prohlásil svého času osobní lékař Jaroslava Haška.

Neukázněný a temperamentní spisovatel, který se na začátku století živil hlavně příspěvky do humoristických časopisů, byl sice hybnou silou pražské bohémy, i kumpáni jeho mnohadenních flámů po městských putykách mu ale přezdívali „sfinga za hospodským stolem“. Se svými pocity se totiž nikomu nesvěřoval, intimitu převracel v taškářský žert a prohlašoval, že „pravý bohém nesmí být seriózní“.

Na začátku roku 1911 se věčný flamendr ocitl už na samé hraně zmíněného ostří. Po tvůrčí stránce jde o jedno z jeho nejproduktivnějších období, kdy uveřejnil přes stovku humoresek, satir a fejetonů. Protože si ale jako novinář vymýšlel neexistující stvoření, přišel o práci v chovatelském časopise Svět zvířat; hledání alternativní obživy v obchodování se psy selhalo, osmadvacetiletý satirik neměl ani na činži, tchán ho označil za bankrotáře a manželka Jarmila mu hrozila odlukou.

V tu chvíli se Hašek, jehož většina národa dodnes považuje hlavně za bodrého humoristu, podle všeho pokusil o sebevraždu. Chtěl se vrhnout z Karlova mostu do Vltavy.

Spisovatelova druhá žena Šura později uváděla, že za jeho tváří sfingy ve skutečnosti bylo „bezbranné dítě, jež sice dovedlo být vrtošivé a kruté, ale které ve skutečnosti bylo bezelstné slabé“, a ani Haškovo pověstné pijáctví nevycházelo z potřeby laskat chuťové pohárky, ale ze snahy přehlušit melancholii a deprese. Mystifikační šaškovskou masku, která měla zakrýt vnitřní tíseň, ovšem zvolil i po incidentu z únorové noci. Když ho policie eskortovala do blázince v Kateřinské ulici, prohlašoval, že ve skutečnosti nechtěl z Karlova mostu skočit, ale jen testoval reakci přihlížejících.

Pobyt v ústavu pro choromyslné mu o dekádu později posloužil jako inspirace pro jednu z úvodních kapitol jeho slavného románu. Dlouhou chvíli si zde krátil rovnáním chorobopisů a kromě toho se tchánovi i ženě zapřísáhl, že už se nebude upíjet. I v tomto případě se ale jednalo o slib, který svedl vydržet sotva pár dní, protože už v květnu se domů znovu vrací pod obraz. A tentokrát – jak vzpomínala Jarmila Hašková – s sebou přivádí i hosta.

„Na osmerce je zřetelně napsán a podškrtnut nadpis povídky: Pitomec u kumpanie. Pod tím je věta, kterou lze přečíst: Dal se sám vyzkoušet, že jest schopen, aby vystupoval jako pořádný vojín.“

Zrodil se Švejk.

Jaroslav Hašek v době před první světovou válkou

Zdroj: ČTK
video Historie.cs: Životní osudy Jaroslava Haška
Video Historie.cs - Hašek, Gašek
video

Historie.cs: Životní osudy Jaroslava Haška

Útok loajalitou

Svůj úšklebek nad světem a lhostejnost k literárním stylům Hašek ve Švejkovi pozvedl až k monumentalitě, poznamenal spisovatel František Langer, když se pražský prodejce psů vydal před sto lety „na Bělehrad!“ a za českými čtenáři.

Osudy dobrého vojáka Švejka dodnes platí především za humoristický román par excellence a národní poklad svého druhu, jemuž dal kanonickou vizuální podobu ilustrátor a Haškův přítel Josef Lada. Jeho ilustrace, oscilující mezi karikaturou a naivizující kresbou, ovšem velké vyprávění o nesmyslnosti války pro řadu čtenářů ohladily, dodaly mu na vlídnosti a Haškův text přenesly na práh laskavé ahistorické grotesky a idylického hospodského potlachu.

Literární Švejk, s jehož figurou začal buřičský žurnalista pracovat už deset let před vznikem románu, ale rozhodně idylický a ahistorický není, naopak – bezprostředně se vztahuje k autorově současnosti i dobovému milieu, a bez jeho pochopení by bylo čtení Švejka jen nahodilým interpretačním konstruktem.

Praha byla v roce 1911 sice přirozeným centrem českých zemí, v konkurenci rakousko-uherské metropole na Dunaji ale představovala ospalou periferii, a její provinční ráz ještě umocňovala nepříliš sebevědomá česká politika, která oscilovala mezi loajalitou habsburskému trůnu a národoveckým velikášstvím truchlícím po elánu národního obrození.

Z této potácivosti si Hašek střílel už v době, kdy si na papírek poznamenal pitomce u kumpanie. Jeho hospodské výstupy v roli volebního kandidáta za Stranu mírného pokroku v mezích zákona, během kterých parodoval vyprázdněnost politických slibů a řečnických figur, se staly dobovou senzací a zábavou podobnou dnešnímu stand-upu, která přitahovala pozornost pražských umělců a intelektuálů včetně Franze Kafky.

Nezůstávalo jen u tuzemských poměrů. Pro centrální vídeňskou moc té doby byla typická rozbujelá a pánovitá byrokracie, rigidní konzervativismus opřený o katolickou církev a také narůstající militarismus daný rakouskou územní expanzí na Balkán. To vše Haškovi sloužilo jako další satirický terč; na literárním poli sice platil za outsidera, díky pijatikám ale znal drzý a řízný humor ulice a od něj odvinul svůj rukopis. Na dobové poměry pak ve svých textech zaútočil šibeničním humorem a břitkým stylem lidového humoristy.

Voják Švejk se v jedenáctém roce objevil ve třech časopiseckých povídkách (Švejk stojí proti Itálii, Švejk opatřuje mešní víno, Superarbitrační řízení s dobrým vojákem Švejkem) i ve třech kabaretních skečích, které Hašek se svými pivními kumpány předváděl ve vinohradské hospodě U Zvěřinů po parodických výstupech Strany mírného pokroku, a už tehdy se jednalo o posměšnou parodii na rakouskou armádu. Agilní Švejk totiž s vervou plnil každičký rozkaz, i kdyby byl sebehloupější.

„Groteskní blbost je zrcadlem blbosti mocenského systému, a to zrcadlem jasným a výrazným,“ glosuje tuto vypravěčskou strategii Haškův životopisec a přední český švejkolog Radko Pytlík. „Švejk je neuchopitelný a nerozluštitelný; neútočí pomocí protestních gest, nýbrž loajalitou, dovedenou k absurditě.“

Teprve světová válka měla ale dobrému českému vojákovi naplno dodat jeho tragický – a kvůli rozesmáté masce také častokrát přehlížený – rozměr.

Praha v prvních letech 20. století
Zdroj: Österreichische Nationalbibliothek/AKON
Autor: Bellmann Verlag

Krajně nehostinný svět

Když se v roce 1914 po smrti Františka Ferdinanda d'Este rozhořela první světová válka a Rakousko-Uhersko vstoupilo do války s Ruskem, byl Jaroslav Hašek odvelen na východní frontu. Jeho „výprava do dějin“, jak své válečné anabázi přezdíval, se dost podobala té, kterou později absolvoval Švejk – z Prahy do Českých Budějovic, přes Most nad Litavou a maďarský Miškovec na východní Slovensko a odsud na bojiště polsko-ukrajinského pomezí.

V řadě ohledů šlo o mezní situaci, a rozhodně nejenom pro Haška, což ostatně dokládá i dosud používané pojmenování. Konflikt z let 1914–18 se nazývá Velká nebo první světová válka, protože boje takového rozsahu a brutality lidstvo dosud nepoznalo. Jenom Rakousko mobilizovalo 1,7 milionu vojáků, přes milion jeho vojáků padl, kromě toho zemřelo půl milionu civilistů a celkové ztráty na životech dosáhly deseti milionů lidí (a dalších osm pohřešovaných).

Brutální řež způsobila šok celé jedné generaci, protože zcela zbortila představu lidstva kráčejícího do zlatého věku pokroku a blahobytu, kterou pěstoval ještě začátek dvacátého století. Projekt moderní Evropy, která klade větší důraz na vědu a rozum než na víru a cit a který se napříč kontinentem prosazoval už od časů osvícenství, se po roce 1914 ukázal jako vymknutý, zdiskreditovaný, dovedený k absurditě. Na třech frontách totiž proti sobě najednou stály celé národy a likvidovaly se právě pomocí rozumem získaných výdobytků: nejmodernějších vojenských technologií a chemických sloučenin.

V Rakousku vstup do boje navíc ještě posílil nešvary zdejší společnosti, správy a řízení a člověka redukoval nejen na kolečko v byrokratickém soukolí, ale nyní i ve válečné mašinerii. „V tom je klíč k pochopení Švejka,“ napsal už v šedesátých letech český filosof Karel Kosík. „Člověk má být a je neustále zařazován do zracionalizovaného a propočitatelného systému,“ jenomže „člověk není redukovatelný na věc.“ 

Karikovaná mapa Evropy v roce 1914
Zdroj: www.europeana1914-1918.eu
Autor: ČT24

Teprve zde, tváří tvář strojovému, nehumánnímu válečnému systému, se nachází prostor, kde se pražský furiant stává výraznou literární figurou, kde se (slovy Karla Kosíka) „stává Švejkem“. Jako malý člověk čelí absolutním nárokům byrokratického a vojenského soukolí, které se ho snaží organizovat, škatulkovat a podrobit – a aby si zachránil krk, uhýbá jim v masce loajálního bojovníka „za císaře pána a jeho rodinu“.

Po vydání Haškova románu iniciovala tato nehrdinská strategie přežití otázku, zda je dobrý voják esenciálním národním typem, jakýmsi obrazem češství. Postava Švejka je ale v první řadě vehikl, který má sloužit k válečné satiře a spolu s ní i k obžalobě vychýlené modernity. Haškova románová krajina je totiž ve své podstatě krajně nehostinná:

Město je prošpikované špicly, ve vězení může člověk skončit i kvůli obrazu monarchy, hlavní hrdina kočuje mezi policií, lazaretem, blázincem a nevěstincem, důstojníci sledují jen vlastní prospěch, kněz se zpíjí do němoty, v zemi vládne taková paranoia, že špiony vyhlíží i zapadlá jihočeská ves, a na frontě si může člověk vyslechnout ortel smrti i kvůli nedorozumění.

V zobrazení zúzkostňujícího, zpola zborceného, nesrozumitelného a dehumanizovaného světa se Haškův román až tolik neliší od textů, které psal jeho pražský vrstevník Franz Kafka – právě v tomto kontextu také jeho Osudy dobrého vojáka Švejka představují široce oceňované dílo středoevropské literatury, ostrou protiválečnou satiru a komickou zprávu o tragédii.

Pro současné publikum ale může být dobový kontext už natolik vzdálený, že hořkost propsanou do Švejka nezpozoruje – o to spíš, že ji Hašek umně skryl za rej postav a nepřetržitý tok historek a epizodních příhod a že čtenářské představy usměrňují ještě chlácholivé ilustrace Josefa Lady.

Pro srovnání: V meziválečném Německu, kde Švejk svůj zahraniční úspěch načal, se výtvarného doprovodu ujal expresionista George Grosz a jeho ostré lineární kresby by si ničím nezadaly ani jako ilustrace Remarquova drastického románu Na západní frontě klid.

Odjezd českých pěších pluků na bojiště v Haliči v prosinci 1914
Zdroj: ČTK

Finální škleb

Hašek se do Prahy vrátil v prosinci 1920 a podle pamětníků přijel smutný a zvážnělý. Podmínky v nově vzniklém Československu ho navíc frustrovaly – nejenže potkával tváře, které byly republice najednou stejně věrné jako dříve mocnářství, ale kvůli svému válečnému angažmá na straně bolševiků představoval pro nový stát nedůvěryhodný element, který se znovu (podobně jako za monarchie) ocitl pod policejní kontrolou.

Uplatnění hledal jen obtížně a znovu se ocitl bez peněz. Teprve když v novinách Tribuna zveřejnil své rudoarmějské válečné zkušenosti v seriálu Velitelem města Bugulmy, podařilo se mu dostat z publikační izolace a pražští nakladatelé se u předválečného humoristy a bohéma začali ptát i po revivalu Švejkovy postavy, tentokrát jako válečného antihrdiny.

Pro Haška ale v dané situaci znamenal jeho dobrý voják především vítanou cestu z finanční tísně, a aby si zajistil nekrácený příjem, rozhodl se, že nový text publikuje svépomocí, pouze s asistencí přítele a žižkovské figurky Franty Sauera. „Švejka vydám sám a žádnému ho nedám!“ dal se slyšet v únoru 1921. Bylo rozhodnuto.

„Ať žije císař František Josef I.!“ provolával do nově vzniklé republiky reklamní plakát dráždivě vytištěný v černožlutých barvách svržené habsburské monarchie. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války poprvé vyšly 14. března 1921 jako laciná sešitová četba na pokračování a první várku si většinou rozebrali hosté v žižkovském hostinci U Kamenáče, protože autor chtěl svou posměšnou epopej kolportovat zpoza pípy.

Jiná cesta zprvu ani nebyla možná, protože Haškovi chyběl přístup k distribučním řetězcům a někteří oslovení knihkupci Švejka odmítali pro jeho hrubost, přízemnost a obscénnost. Počáteční bariérou v cestě za čtenáři byl navíc i spisovatelův naturel; o prázdninách roku jednadvacet z Prahy odešel do Lipnice nad Sázavou a psaní Švejka odkládal ve prospěch jednorázových humoresek, ze kterých kanulo i okamžité inkaso.

O smyslu práce ho přesvědčoval až Švejkův úspěch. Úvodního dílu V zázemí se během prvních dvou let prodalo sedmadvacet tisíc výtisků, druhý a třetí díl vyšel vždy po dvaadvaceti tisících výtiscích. Poslední pasáže románu přitom nemocný a na lůžko připoutaný spisovatel svedl už jenom diktovat zapisovateli – a když v roce 1923 zemřel, nechal svého dobrého vojáka nedokončeného a uprostřed válečné vřavy.

Video Historie.cs - Češi potomci Švejka
video

Historie.cs: Proč se stal ze Švejka národní symbol?

Nemusí o tom nikdo vědět

„Přečetl jsem několik válečných románů, ale z žádného nevysvítá ta ničemnost, blbost a surovost světové války tak zřejmě jako z knihy Haškovy,“ komentoval v listopadu 1921 Haškův román spisovatel Ivan Olbracht na stránkách Rudého práva a na adresu Švejka uváděl, že je „odrazem mentálních rysů národních i všelidských.“

Zákruty české povahy jsou přitom terčem Haškovy kritiky stejně silně jako nesmyslnost války a charakter zkostnatělého mocnářství. Už před válkou a stejně tak i po válce Haška dráždilo české pokrytectví, konjunkturalismus a pustá velkohubost – a i při koncipování románu prohlašoval, že se chce vysmát „všem pitomcům“ a ukázat, „jaká je naše pravá povaha a co dokáže“.

Skutečně to udělal, protože ať už je Švejk rafinovaný šibal, nebo Habsburkům věrný blb, je to stále v první řadě Čech, kterému (jak poznamenal literární kritik Václav Černý) „běží jen o to dostat se z toho, vrátit se k obchůdku se psy a tiše si žít své malé štístko, a hlavně aby si vás už páni přestali všímat a dali vám pokoj.“

Vykutálenou přizpůsobivost navíc nerazí sám. V románu ji explicitně formuluje i nadporučík Lukáš, který Švejka coby pucfleka vyhraje v kartách s polním kurátem Katzem a nakonec s ním odejde i na frontu. Důstojník ztrouchnivělé monarchie mluví ve společnosti německy, ale čte české knihy a dává radu, která zlidověla jako tolik dalších švejkovských replik: „Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět.“

V případě Jaroslava Haška platí opak. Byl Čech a díky jeho románu to ví každý.