Stáli za výbuchem v Ústí nacisté? Při lynčování pak zahynulo až sto lidí

Areál bývalého cukrovaru v ústecké čtvrti Krásné Březno vybrali pro uskladnění vojenského materiálu v červnu 1945. Uloženy tu byly zbraně, munice a výbušniny. K tragické události došlo 31. července 1945. Správce skladu Josef Čapek přišel do areálu kolem půl třetí odpoledne. Doprovázeli ho dva neznámí civilisté, nejspíš Češi. K výbuchu došlo zhruba hodinu potom.

Nejprve nastala menší exploze, po níž následoval druhý a mnohem silnější výbuch, který zdemoloval hlavní budovu a poznamenal i širší okolí. Zničena byla průmyslová část a přilehlé obytné části. Tlakem vzduchu a vymršťovanými hořlavinami bylo zničeno nebo vyhořelo zhruba dvě stě domů v okruhu půl kilometru. „Exploze rozmetala granáty do širokého okolí, kde následně ještě explodovaly, takže i v kilometr daleké továrně přišel člověk o nohy,“ přiblížil historik Martin Krsek. O život přišlo 27 lidí a další desítky byly zraněny.

Dav lidí se mstil na Němcích

Z centra města nebylo na výbuch vidět, lidé se tedy sbíhali podívat na most Dr. Edvarda Beneše. První bližší informace se dozvídali od lidí, kteří z Krásného Března prchali. Krátce po skončení války se mohly emoce velice rychle rozvířit. Negativně se zaměřily vůči německému obyvatelstvu. Ředitel Muzea města Ústí nad Labem Václav Houfek uvedl k národnostnímu složení obyvatelstva města, že před válkou bydleli v Ústí z osmdesáti procent německojazyční lidé.

„V roce 1945 bylo město přeplněné tisíci propuštěnými válečnými zajatci ze všech evropských zemí, kteří tady byli nasazeni na práci v továrnách a v dolech v okolí. Situace byla značně nepřehledná i tím, že československý stát teprve znovu budoval oficiální instituce," uvedl s tím, že se do toho mísí divoké vyhánění Němců. 

Po výbuchu Němec Georg Schörghuber na mostě provolával slávu Německu, plival po českých policistech a vojácích a projevoval radost nad výbuchem. Šlo o bývalého pyrotechnika německé armády a jeho jednání nezůstalo bez následku. Nejprve ho dav shodil z mostu do Labe. Pád přežil, ale na břehu ho pak zastřelili.

„Tento incident proměnil se brzo ve všeobecné lynčování Němců, přenesl se také do vnitřního města a přilehlé ulice. Při incidentech bylo také stříleno, a to jak civilisty, tak vojskem a Rusy,“ psalo v srpnové zprávě roku 1945 ministerstvo informací.

Německé obyvatele lidé snadno rozeznali, museli totiž nosit bílé pásky na rukávě. Neštěstím bylo i to, že civilisté cítili ve svém jednání oporu, když se přidala část vojska 28. pluku, který do města dorazil předešlou noc.

Jádro tohoto pluku se za války řadilo k takzvaným svobodovcům, kterým v Sovětském svazu velel Ludvík Svoboda. V oblasti už prováděli odsun sudetských Němců, hlavní štáb československé armády totiž rozhodl o odstěhování co největšího množství Němců, kdyby se postupimská konference, jednající od poloviny července, vůči odsunu nějak postavila.
Svědectví ústeckých Čechů ukazují na to, že se na lynčování podíleli hlavně cizí lidé, kteří se v tu dobu v Ústí pohybovali. „Právě místní Češi se snažili německé obyvatelstvo chránit a často byli také terčem úroku,“ uvedl ředitel Muzea města Ústí nad Labem Václav Houfek.

Svědectví Marie B.
"Poblíž Předmostí se ke mně přiblížil muž ve středním věku menší postavy v civilních šatech a se sukovicí v ruce. Došel ke mně a zeptal se: "Češka, nebo Němka?" Já jsem mu řekla: "Mazej ode mne." Jak jsem promluvila česky, muž zůstal stát, já jsem pokračovala a proti mně vyšla paní ve světle šedém kostýmu, Němka, protože měla bílou pásku. Byla středního věku, vyšší a štíhlá.

Chtěla jsem jít k ní a říci jí, aby sundala bílou pásku a vrátila se, než jsem k ní došla, otočila jsem se a onen muž pokračoval za mnou. Přešla jsem ji a strachy jsem jí neřekla nic. Po pár metrech jsem se zastavila, ohlédla a už jsem viděla, jak německá žena ležela na zádech a muž se sukovicí ji táhl za nohu do okopu u mostu, který sloužil za války jako protiletecký úkryt.
Poblíž okopu byly navršené kameny, velké asi jako lidská hlava, muž hodil Němku do okopu a tam na její tělo mrštil dva velké kameny."

Úřadům se nedařilo masakru zabránit

Tehdejší zpráva ministerstva dodává, že snaha civilních úřadů zakročit byla vyloučena. Předseda místního národního výboru Josef Vondra se prý dokonce pokoušel lidi i vojsko mírnit, ale sám „by byl málem ztýrán“. Hněv obyvatelstva se projevil i před vlakovým nádražím, na Mírovém náměstí a na Předmostí. Kolem sedmnácté hodiny večer začalo vojsko a bezpečnost vyklízet město. Pořádek se podařilo obnovit až k večeru, kdy byl vyhlášen výjimečný stav a zákaz vycházení.

Celkový počet obětí masakru není nižší než 43, odhaduje se ale spíš na osmdesát až sto mrtvých. Příčinu výbuchu, natožpak určení jeho viníků nebo osob zodpovědných za následný masakr, se nikdy nepodařilo s jistotou vyšetřit. Za ústecký masakr nebyl nikdo souzen.

Nacisté, komunisté, nebo náhoda?

Události propagandisticky využila československá i německá strana. Hned druhý den přijel do Ústí ministr vnitra Václav Nosek i ministr Svoboda. Nosek řekl, že „šlo o organizovanou sabotáž k rozrušení našeho veřejného i politického života“. Slova ministra Svobody vyzněla tak, že viníkem neštěstí je nacistická záškodnická organizace Werwolf, která měla v místním zámku výcvikové středisko. Pro československou stranu byla exploze dokladem o neschůdnosti dalšího soužití Čechů a Němců a o nutnosti odsunu Němců z Československa. V sudetoněmeckých kruzích byla zase událost označována za „sudetské Lidice“ s až 2700 mrtvými.

Podle ústeckého archiváře Vladimíra Kaisera a historiků Jana Havla a Otfrida Pustejovského výbuch i masakr zorganizovali komunisté z ministerstev vnitra a obrany s cílem zvýšit tlak na vysídlení Němců z Československa. Teorii popsali i v knize z roku 2005 „Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945“. Kaiser ale v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes přiznal, že k této tezi chybí přímé a jasné důkazy. Podobný motiv mohli mít i radikální čeští nacionalisté.

Zastánce má i teorie, že řetěz tragédií spustila nešťastná náhoda a šlo tedy o havárii při manipulaci s municí, nebo se objevily domněnky, že výbuch měl zakrýt rozkrádání majetku v těchto skladech. V každém případě událost připomíná na mostě pamětní deska s česko-německým nápisem „Na paměť obětem násilí z 31. července 1945“. Odhalili ji před deseti lety.

Pieta s primátorkou i představitelem sudetských Němců

Pieta se uskutečnila i letos na mostě Dr. Edvarda Beneše. Symbolicky vybrali jako čas začátku půl čtvrtou, kdy došlo před sedmdesáti lety k výbuchu. Zazněla modlitba, zpívalo se a házely se květiny z mostu do Labe. „Zapomenout nejde, proto jsem tady,“ uvedla dvaadevadesátiletá Margharetta Bauerová. Vzpomínala, jak prožívali události Němci, kteří v Ústí zůstali. „Veřejně se o tom moc nemluvilo a scházet jsme se začali až později, abychom udrželi německou kulturu,“ dodala.

Primátorka Věra Nechybová (nestr.) byla po deseti letech první, která se jako zástupce vedení města každoročního pietního aktu zúčastnila. „Umírají i dnes lidé, kteří si nemohou dovolit takový luxus, jakým je žít v míru,“ řekla. Nejvyšší představitel sudetských Němců Bernd Posselt upozornil, že minulost a tehdejší události je nutné si připomínat, aby se už nikdy neopakovaly. Podle něj se atmosféra v Česku začíná měnit. „Dřív jsem měl pocit, že jsme tu na jakémsi ostrově a česká společnost se o události nezajímá, ale to už se změnilo,“ podotkl Posselt, jenž přijel na pietní akt počtvrté.