Žižkovský vysílač při superúplňku

Před třiceti lety začala „na zkoušku“ vysílat Žižkovská věž. Dodnes je kontroverzní dominantou Prahy

Více než dvě stě metrů vysoká věž na Žižkově je nejvyšší stavbou v hlavním městě a má své příznivce i odpůrce. Stavba vysílače začala 24. listopadu 1985 a už tehdy byla vnímána jako kontroverzní počin. Žižkovskému vysílači totiž musel ustoupit park a hlavně i část židovského hřbitova. Americký server CNN sice vysílač zařadil mezi deset nejošklivějších staveb světa, mezi turisty je však velmi vyhledávanou „atrakcí“. Zkušební vysílání začalo 25. března 1991.

 

Žižkovský vysílač se stavěl sedm let, vznikl podle návrhu architekta Václava Aulického, statika Jiřího Kozáka a Alexe Béma, zhotovitelem byly Inženýrské a průmyslové stavby Ostrava. Televizní věž měří celkem 216 metrů a její hmotnost je 12 tisíc tun. 

Vysílač stojí v Mahlerových sadech na rozhraní pražských čtvrtí Žižkov a Vinohrady na místě starého židovského hřbitova. Konstrukce se skládá ze tří ocelových tubusů, které nesou celkem devět kabin, ve kterých se nachází restaurace nebo i hotelový pokoj. V nejvyšším patře je pak umístěna vysílací technika. 

O vybudování velkého vysílače se začalo hovořit už v roce 1974. Nejdříve byl vysílač osazen do Petřínské rozhledny, šlo však pouze o provizorní řešení. Ministerstvo spojů tak začalo v roce 1975 prosazovat stavbu až 160 metrů vysokého vysílače. Ten měl původně také stát na Petříně, aby nebyl podnik Kovoslužba nucen přesměrovávat antény desetitisícům pražských domácností.

Stavba vysílače na Petříně neprošla 

Proti stavbě na Petříně se však tvrdě postavili památkáři. Roku 1984 uspěli, po dlouhých debatách se rozhodlo, že vysílací věž se vybuduje v lokalitě Mahlerových sadů na Žižkově. Kvůli kopcovitému terénu Prahy se nakonec ukázalo, že anténa bude muset být ve výšce minimálně 200 metrů, aby došlo k dokonalému pokrytí města signálem. 

video Architekt Václav Aulický ve vysílání ČT24
Video Studio 6
video

Architekt Václav Aulický ve vysílání ČT24

Původně se podle Aulického uvažovalo i o jiných lokalitách, šlo o Bohdalec, Parukářku, Pankrác či Riegrovy sady. U všech těchto variant se ale vyskytl nějaký problém, například křížení letových drah nebo nestabilní geologické podloží. Vysílač mohl stát i na místě dnešního Kongresového centra, aby však signál pokryl celou Prahu, musel by být ještě o sto metrů vyšší.

Aulický tehdy vypracoval zhruba dvacítku různých návrhů. Radiokomunikace prosazovaly obyčejný železobetonový stožár, nakonec ale vyhrála futuristická celobetonová konstrukce s devíti kabinami připomínající raketu připravenou ke startu. Architekt tehdy argumentoval tím, že jednostožárový vysílač by musel být příliš masivní a v pražském ovzduší by rychle degradoval.

Židovský hřbitov musel ustoupit

To, že věž představuje kontroverzní záležitost, potvrzují i spory, které provázely stavbu, šlo zejména o to, že vysílač stojí na starém židovském hřbitově. Na stavbu tak dohlíželi představitelé židovské obce. Ostatky, které byly nalezeny při výkopových pracích, se převážely na Nový židovský hřbitov na Olšanech. Přesto došlo k úplnému zničení některých cenných hrobů a náhrobků. 

Dotyčný hřbitov ve Fibichově ulici vznikl jako morový, a to po epidemii z let 1679 až 1680. Ústředním pražským židovským hřbitovem byl více než sto let. V roce 1925 se část proměnila v park, před rokem 1960 byla zbořena velká část ohradní zdi a tři čtvrtiny hřbitova byly změněny na Mahlerovy sady.

Stavbu vysílače brzdily i obavy z elektromagnetického záření, které ale úřady vyvrátily s tím, že jeho výkon byl hluboko pod limitem.

Věž byla nakonec definitivně dokončena až v roce 1992. Vysílání však začalo dříve, to zkušební 25. března 1991, „na ostro“ se vysílá od 3. května téhož roku. Restaurace a vyhlídka byly pro veřejnost otevřeny 17. února 1992. 

Věž terčem posměchu

Vysílač, který v době svého vzniku budil velké emoce, si vysloužil i pár posměšných přezdívek, které měly narážet na představitele komunistické strany a vlády. Říkalo se mu například Jakešův prst podle generálního tajemníka UV KSČ Miloše Jakeše nebo Biľakova jehla podle člena předsednictva Federálního shromáždění Vasila Biľaka, který se vyučil jako krejčí. 

Věž má své příznivce a odpůrce i v zahraničí. Například americký server CNN zařadil Žižkovský vysílač mezi deset nejošklivějších staveb na světě, konkrétně na čtvrté místo. Horší jsou podle něj už jenom dva hotely v severokorejském Pchjongjangu a Dubaji a také obří Palác lidu v rumunské metropoli Bukurešti.

Podle ankety, kterou uspořádal australský server VirtualTourist.com, je pražský vysílač dokonce druhou nejošklivější stavbou světa, na prvním místě je podle něj baltimorské divadlo. 

Miminka a trikolora

V květnu 2000 ozdobila vysílací věž „obří miminka“, která lezou po tubusech vysílače nahoru a dolů. Jde o dílo Davida Černého, které se mezi Pražany a také návštěvníky metropole setkalo s pozitivním ohlasem. Celkem deset laminátových batolat o rozměrech 3,5 a 2,6 metru a hmotnosti kolem sto kilogramů bylo na Žižkovský vysílač v roce 2001 nainstalováno natrvalo.

Umělecké dílo ale muselo po šestnácti letech opět dolů kvůli jeho údržbě a obnově, ta měla trvat do jara 2018. Ukázalo se však, že miminka není možné opravit, a tak byla vyrobena zcela nová. Černého dílo se tak na vysílač vrátilo v březnu 2019. Současný vzhled věže chválí i její autor Václav Aulický. 

Od roku 2006 také Žižkovská televizní věž v noci svítí, většinou v barvách státní trikolory. Nasvícena byla u příležitosti 125. výročí povýšení Žižkova na město a 15. výročí zprovoznění vysílače.
 

Žižkovský vysílač v barvách trikolóry
Zdroj: ČT24
Autor: Marek Vrlák

I přesto, že má nazdobená a nasvícená žižkovská věž řadu odpůrců, v zahraničí až tak neoblíbená není. Naříklad na turistických portálech je často doporučována jako jedna z nejzajímavějších novodobých staveb v hlavním městě.