Do exekuce se muž, kterému patřil byt v České Lípě, dostal, když byl ve vězení. Pohledávku vůči němu uplatnil stát, který žádal o náklady trestního řízení a nutné obhajoby, suma ještě narostla o příslušenství. Šlo o 218 321 korun.
Exekutor nařídil prodej bytu v České Lípě, přestože muž opakovaně navrhl jiné možnosti, jak částku vymoci, například pronájmem jeho nemovitostí či prodejem jiného bytu s přiměřenější hodnotou. Prodej v aukci nakonec vynesl 466 667 korun.
Když se exekuovaný odvolal k libereckému soudu proti příklepu a namítal, že byla exekuce nepřiměřená, dozvěděl se, že v dané fázi již je na odvolání proti nepřiměřenosti pozdě. Rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud. Ústavní soud má ale opačný názor.
„Když se v tom nevyznají soudy, co potom lidé?“
„Ústavní soud na tomto příkladu viděl, že účastníci exekučních řízení jsou často nesprávně poučováni o tom, jak mají postupovat,“ řekla soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková. „Když se v tom nevyznají obecné soudy, jak se v tom mohou vyznat lidé, kteří jsou v exekuci?“ doplnila. Podle ústavních soudců navíc Nejvyšší soud v minulosti opakovaně vykládal zákon jinak.
Soudkyně Šimáčková zdůraznila, že se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda je možné v odvolání proti usnesení o příklepu namítat i nepřiměřenost exekuce. „Neřešil podstatu sporu, zda námitka je důvodná, či nikoliv, ale vlastně otevřel stěžovateli znovu prostor, aby se tím zabýval před obecnými soudy,“ podotkla.
