Pád Mariánského sloupu před Staroměstskou radnicí měl v roce 1918 symbolizovat i pád katolické monarchie. Sto let od zániku Rakouska-Uherska by se ale mohla barokní památka do centra Prahy vrátit. Stavební povolení už získala, a to i navzdory letité nevoli části veřejnosti, která si odmítá připomínat nadvládu rakouské dynastie. Pře o habsburské pomníky se tím dostává do schizofrenní pozice; souběžně připravovaná socha Marie Terezie totiž podobné emoce nebudí.
Téměř šestnáctimetrový sloup, na jehož vrcholu stála pozlacená socha Panny Marie, měl připomínat hrdinství řady obyvatel Prahy, kteří na sklonku třicetileté války v roce 1648 ubránili Staré a Nové Město pražské před Švédy. Před Staroměstskou radnicí byl vztyčený 26. září 1650 (jako jeden z prvních na území Čech) a posvěcení se dočkal o dva roky později za účasti císaře Ferdinanda III.
V tuzemské tradici ale Mariánský sloup daleko spíš než hrdinství Pražanů symbolizoval vše, co se Čechům příčilo na habsburské vládě. Barokní objekt korunovaný bohorodičkou stojící na hlavě okřídleného draka vyrostl v těsné blízkosti místa, kde kat Mydlář v roce 1621 popravil představitele českého stavovského odboje, umělecká demonstrace zbožnosti navíc připomínala pobělohorské obracení na katolickou víru, vyznání habsburského panovnického domu.
Záhy po vyhlášení nezávislého Československa, kritického jak k císařské dynastii, tak ke katolickému kléru, proto sloup zamířil k zemi – v listopadu 1918 ho coby symbol habsburské nadvlády strhl dav rozkurážených Pražanů. A bezmála o sto let později se zdá, že se sloup do srdce Starého Města vrátí. Obnova památky, za jejíž sochařskou výzdobou stál Jan Jiří Bendl, totiž získala stavební povolení.
Radní pro kulturu: Návrat je reálný
O opětovné vztyčení katolického kultu před Staroměstskou radnicí usiluje Společnost pro obnovu Mariánského sloupu, která uhradí jak archeologický výzkum, tak i vlastní repliku. Na té už dvacet let pracuje sochař Petr Váňa a její části jsou v Praze k vidění už teď - podstavec stojí v zahradách u kostela svatého Karla Boromejského pod Petřínem.
Stejně jako v minulosti i nyní ale proti obnově sloupu zaznívá kritika, která se argumentačně příliš neliší od výhrad, kvůli kterým barokní objekt před sto lety padl. Odpůrci sloup považují za symbol pobělohorského temna, připomínkou násilné rekatolizace země a zpátečnictví. „Může to být umělecké dílo, které má z architektonického hlediska vysokou hodnotu, ale pokud v části národa vyvolává pocit, že oslavuje porobení Habsburky, tak ho vnímám jako něco negativního,“ prohlásil například senátor za Piráty Libor Michálek.
Námitky proti vztyčení sloupu už zaznamenal stavební úřad pro Prahu 1, který obdržel několik odvolání vůči územnímu rozhodnutí, ale označil je za nepřípustné. Vedle toho vznikla i dvojice protichůdných petic volajících po – a proti návratu. Oběma se nyní bude zabývat pražské zastupitelstvo, podle lidoveckého radního pro kulturu Jana Wolfa se ale víc hlasů kloní k obnově sloupu, a je proto reálné, že by na náměstí příští rok mohl znovu vyrůst.
„Mariánský sloup byl stržen 3. listopadu 1918 a bylo by hezké, kdyby byl po sto letech vrácen, kam patří,“ prohlásil radní Wolf. Sochař Váňa v současnosti dokončuje hlavici mariánského sloupu, upozorňuje ale, že ani příští rok by sloup na náměstí nestál v původní podobě; úplné dokončení podle něj bude trvat dalších šest až sedm let.
České nebe na Malé Straně?
Barokní sloup v srdci staré Prahy přitom není jediným symbolem habsburské vlády nad českými zeměmi, o jehož návratu do veřejného prostoru se v současnosti jedná. Na druhém břehu Vltavy by totiž po sto letech mohl znovu stanout polní maršálek Josef Václav Radecký, kterého z českého nebe ve stejnojmenné cimrmanovské hře vykázali národní velikáni - do nebe rakouského.
Radeckého socha dominovala vstupu na Malostranské náměstí z Mostecké ulice až do roku 1919, kdy nechala republikánská správa města pomník bratří Josefa a Emanuela Maxových odstranit, protože příliš symbolizoval zaniklou monarchii. Památník věhlasného habsburského vojevůdce, který se podílel na protinapoleonském tažení a pro Vídeň se snažil udržet italské državy, ostatně v roce 1858 odhaloval přímo císař František Josef I.
Monumentální sousoší muže, na jehož počest složil Johann Strauss starší jeden z nejslavnějších vojenských pochodů v dějinách, se v současnosti nachází v Lapidáriu Národního muzea a o jeho návratu na Malou Stranu se uvažuje v rámci probíhající revitalizace Malostranského náměstí. A zatímco o maršálkův návrat usiluje Spolek Radecký Praha, proti se staví například ředitelka pražské městské galerie Magdalena Juříková, podle které jde do značné míry o anachronismus.
František Josef vedle Masaryka
Výsostně habsburskou kontroverzi před několika týdny vyvolalo i Národní muzeum, když v souvislosti s probíhající rekonstrukcí své historické budovy otevřelo debatu o proměně zdejšího Pantheonu – síně slávy se sochami a bustami nejvýznamnějších osobností tuzemské historie.
Ředitel muzea Michal Lukeš navrhl, aby se Pantheon obnovil v podobě před ideovou čistkou, kterou v padesátých letech zadal tehdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý (při ní zmizely mj. sochy prezidentů Masaryka a Beneše), ovšem s jednou výjimkou – a tou je návrat bust císaře Františka Josefa I. a jeho ženy Alžběty. Práce Jana Antonína Wagnera z carrarského mramoru totiž Pantheonu odstranili už se vznikem republiky v roce 1918 a vyobrazení panovnického páru skončilo (shodně s Radeckým) v muzejním lapidáriu.
„Dohodli jsme se, že bychom vrátili císaře a císařovnu, které jediné odstranila první republika. Byli vystaveni nikoli jako velikáni, ale jako panovníci. A císař navíc na muzeum přispěl nemalou částkou. Usnesli jsme se, že už snad je doba, kdy by se tam mohli vrátit,“ vysvětloval začátkem léta svou motivaci Lukeš. Novou koncepci Pantheonu musí posoudit ministerstvo kultury.
Císařovna bez bouře
Bez výraznějších kontroverzí se naopak v metropoli připravuje premiérové představení pomníku věnovaného císařově dynastické předchůdkyni – Marii Terezii. Habsburská reformátorka, jejíž panování bývá v Česku spojované především se zavedením povinné školní docházky, se významně zasloužila o stávající podobu Pražského hradu, protože právě za její vlády došlo k rozsáhlé přestavbě, při níž vznikl celý Nový královský palác, a ztrátou převážně německého Slezska paradoxně přispěla i k posílení českojazyčného elementu v českých zemích.
Jedinou ženu na tuzemském trůně má nově připomínat i pět a půl metru vysoká socha od Jana Kovaříka a Jana Proksy, která se spíš než o realistické zobrazení slavné panovnice snaží v zastřenějším autorském výrazu prezentovat obecnější symbol vládkyně.
Tereziánský monument má stát v parku u Prašného mostu a základní kámen pro pomník ženy, která prohlásila, že bez zemí České koruny by byla jenom chudou kněžnou, letos v květnu poklepal starosta Prahy 6 i s pražskou primátorkou – v den třístého výročí vladařčina narození.
