Mocná panovnice, reformátorka, milující manželka a matka. Tím vším byla Marie Terezie, která se narodila před 300 lety – 13. května 1717. Cesta k úspěšnému naplnění všech těchto rolí ale nebyla v jejím životě vždycky jednoduchá. Habsburské monarchii vládla 40 let a byla jedinou vládnoucí panovnicí na českém trůně.
obová a na svou dobu odvážná karikatura, jak mladičkou vládkyni trhají na kusy evropské mocnosti, ukazovala, jak mocní muži z okolních říší vnímají nástup ženy na trůn. Následnictví po přeslici jí zajistil otec Karel VI. pragmatickou sankcí.
„Když se ujala vlády, zjistila, že pragmatická sankce vůbec nefunguje. Došlo jí, že všichni monarchové, kteří ji podepsali, se necítili povinováni naplnit tuto smlouvu. Viděla se obklopena nepřáteli,“ říká historička Elfriede Ibyová.
Aby Marie Terezie udržela habsburské državy, musela bojovat. Ve válce o rakouské dědictví ztratila část Slezska a jeho návrat do náruče říše nepřišel ani po sedmileté válce. Zbytek českých zemí ale uchránila. Ve svatovítské katedrále se nechala pomazat na českou královnu – i když jí na hlavu posadili jen náhražku svatováclavské koruny.
„Nikdy si nebyla jistá loajalitou českých stavů, proto říkala, že česká koruna na její hlavě byla těžší než uherská koruna,“ vysvětluje historik Martin Mutschlechner. Uherskou královnou se Marie Terezie stala v katedrále zasvěcené sv. Martinovi v tehdejším Prešpurku, dnešní Bratislavě.
Titul nejvyšší – císařovny Svaté říše římské – jí nenáležel nikdy. Po diplomatickém boji ho ale získala pro svého manžela. „František Štěpán byl její muž, její velká láska a taky důležitý rádce. Pro Marii Terezii bylo velmi důležité přinést titul císaře Svaté říše římské zpět habsburské dynastii. Ona věděla, že téhle pocty se jí nikdy nedostane, protože titul mohl získat jen muž,“ uvádí Ibyová.
Povinná škola pro všechny
Během vlády proměnila panovnice rakouskou říši k nepoznání. Zmodernizovala soudnictví, zdravotnictví, zavedla nové rozdělení půdy i daňový systém, zakládala univerzity.
Mezi nejdůležitější reformy Marie Terezie patřilo zavedení povinné školní docházky pro chlapce i dívky. Před příchodem slabikářů se děti učily podle tabulek. Pak přišly učebnice, včetně ukázek, jak mají žáci správně sedět a psát.
„Do té doby otázka rovnosti a stejného postavení lidí různých společenských vrstev neexistovala. A najednou ne před zákonem, ale před školou si byli všichni rovni,“ říká historička Pavla Vošahlíková z Historického ústavu Akademie věd ČR. Dodává, že před rokem 1774 neuměli číst a psát ani všichni učitelé.
„Školy měly vytvářet vzdělané ‚občany' – byť neměli občanská práva, jak to chápeme nyní – kteří uměli minimálně číst, psát a počítat a kteří by mimo jiné, protože se vyučovalo také náboženství, byli morálně na úrovni,“ vysvětluje historička Martina Ondo Grečenková z Historického ústavu.
Chtěla silný a jednotný stát
Marie Terezie spustila také první sčítání obyvatel, i když úředníci měli zapisovat jen muže a dobytek. Počty žen je nezajímaly, nemohly totiž bojovat. Dalším patentem regulovala útrpné právo, mučení při výsleších ale úplně nezmizelo. A pokračovala i cenzura – kodex zakázaných knih se pak sám mezi zakázané dostal, aby nesloužil jako katalog nevhodné četby.
„Marii Terezii šlo o silný fungující stát, který je jednotný, má profesionální úřednictvo i armádu, vzdělané obyvatelstvo a který má také jednotnou řeč, aby se všichni domluvili, neboť v monarchii se mluvilo spoustou jazyků,“ uvádí historička Grečenková.
I když se proto v souvislosti s Marií Terezií někdy mluví o germanizaci, podle historičky to není tak docela pravda. Od úředníků se totiž vyžadovala znalost češtiny, která se také vyučovala na vojenských školách. „O co jí šlo, byla profesionalizace správy a úřednictva,“ dodává.
„Marie Terezie zdědila soustátí a jeho správu v poměrně špatném stavu, jak sama uvádí – prázdná státní kasa, velké dluhy, vojsko v dezolátním stavu atd. Už toto ji nutilo k reformám přistoupit. Války k tomu ještě přidaly, protože v prvních slezských válkách viděla, jak systém monarchie a armády nefunguje a není efektivní,“ vysvětluje historička.
Její děti se jí bály
V zimních měsících řídila Marie Terezie svou rozsáhlou říši z paláce Hofburg v centru Vídně. V letní sezoně pak přebývala s rodinou na tehdejším předměstí metropole, v zámku Schönbrunn, který nechala výrazně rozšířit, stejně jako přilehlý park.
Jejích šestnáct dětí si tam ale příliš her neužilo. Marie Terezie jim určovala tvrdý rozvrh celého dne. Na výchovu i výuku úzkostlivě dohlížela. Přála si pro ně to nejlepší vzdělání, i když pomůcky nebyly vždy přesné – třeba malý přehled zvířat zobrazuje i bájného jednorožce.
„Tahle obsese je kontrolovat vzbuzovala u dětí strach. Opravdu se své matky bály. A ke všem se nechovala stejně. Měla svou oblíbenou dceru – Marii Kristýnu, a svého oblíbeného syna – Karla Josefa. Ostatním pořád něco vyčítala a říkala jim, že se mají chovat lépe,“ popisuje historička Elfriede Ibyová.
Z potomků se stal nástroj mocenské politiky. Sňatky dcer měly přinést spojenectví s řadou evropských trůnů. Největší diplomatický úspěch slavila, když provdala nejmladší dceru Marii Antoinettu za budoucího francouzského krále. Ani pak ji nespouštěla ze zřetele.
„Psala velmi dlouhé dopisy svým dětem, kde jim říkala, co mají dělat, jak by se měly chovat, co je dobré pro jejich manželství, co je dobré pro život s manželem,“ uvádí historik Karl Vocelka.
Smrt manžela ji zasáhla
Úspěchy ale střídaly tragédie. V dětském věku zemřelo pět z šestnácti dětí. Hlubokou ranou pro Marii Terezii byla i předčasná smrt jejího manžela v roce 1765. Jako vdova už nikdy nesvlékla smutek.
„Přišla o manžela, kterého hluboce milovala. Na druhou stranu měla nového spolupanovníka v habsburských zemích a tím byl Josef II. A zatímco se svým manželem souzněla v politických postojích, vůbec nesouzněla s Josefem, ten byl výrazně radikálnější,“ říká Vocelka.
Josef II. urychlil řadu reforem a po boku matky stál dalších 15 let její vlády i jejího života. Podle pověsti panovnice skonala vsedě, v okruhu blízkých. Zradily ji plíce, které vypověděly službu, když se nachladila na lovu.
Marie Terezie zemřela v 63 letech. Místo posledního odpočinku našla v kapucínské kryptě, císařské hrobce habsburského rodu. Stejně jako její předci a potomci. Tělo panovnice spočívá v honosném sarkofágu, po boku milovaného manžela a v těsné blízkosti některých jejích dětí.
„To, že byla matkou, jí zajistilo velkou popularitu. Chtěla být mezi lidmi známá jako matka celé říše,“ poznamenává ředitel památníku Kapucínská krypta Peter Grubits.
Slávu si tím zajistila na staletí dopředu, i když jako katolička věřila, že ta pozemská je pomíjivá. Ozdoby na sarkofágu ale vyprávějí ještě jeden příběh, ten o věčnosti a vzkříšení. Právě proto jako by císařský pár vystupoval ze zásvětí a mířil do nebes.
