Jak v roce 1989 pronikala revoluce do krajských měst

• ČT24

20. 11. 201420. 11. 2014, 18:15|Zdroj: ČT24

Ivana Chýlková v Ústí nad Labem - 27. 11. 1989

Zdroj: ČT24

Ústí nad Labem, Plzeň, České Budějovice, Jihlava – Sametovou revoluci si připomínají i krajská města. Po událostech v Praze se kvůli cenzuře dostávaly do regionů informace pomaleji. Třeba v Ústí nad Labem se revoluční dění soustředilo okolo souboru tehdy už slavného Činoherního studia.

Ústí nad Labem

Jednou z významných postav listopadové revoluce v ústeckém Činoherním studiu byl Josef Kadeřábek. Ten už přes 30 let pracuje jako kulisák. Zúčastnil se pražské demonstrace na Národní třídě a hned druhý den pak v Ústí nad Labem začal šířit o zásahu informace. Pracoval tehdy i jako spojka mezi divadelníky a studenty.

„Připravovali jsme besedy v JZD, v továrnách – třeba v Libouchci nás hnali. Tenkrát tam byla Ivana Chýlková,“ vzpomíná dnes Josef Kadeřábek a dodává: „Herci úplně skončili s hraním a byli to takoví agitátoři. Lidé ve fabrikách šli a říkali, co se děje? A teprve od herců se to dozvídali.“

Během sametové revoluce v Činoherním studiu Josef Kadeřábek i spal. S herci moderoval diskuze, malovali plakáty a letáky. Přepisovali je tehdy na osmi psacích strojích, které byly permanentně v provozu. Texty množili i na sto let starém stroji, který teď stojí na chodbě univerzity.

Josef Kadeřábek má na události před 25 lety i velmi osobní vzpomínky: „Celou tu dobu nám nosily babičky buchty, jídlo – takovou solidaritu člověk zažije jednou za život.“

Obyvatelé Ústí nad Labem byli ale zpočátku velmi ostražití. „Byla to taková nejistota, protože spoustě lidí teprve docházelo, co se vlastně stalo. I ti, kteří měli špatné zkušenosti s komunisty, tak nevěřili, že je možné, že se může odehrávat něco, co v životě nezažili. Že něco skončilo,“ popisuje pocity obyvatel Ústí nad Labem Josef Kadeřábek.

Soubor Činoherního studia spoluorganizoval demonstrace, herci stáli před desítkami tisíc lidí na jediných schodech na náměstí. Hymnu zpívala třeba Ivana Chýlková. Demonstrace na ústeckém náměstí nakonec zasáhla do celé české historie, na obranu úřadu totiž byly povolány plně vyzbrojené lidové milice. Milicionáři ale tehdy zasáhnout odmítli. Vladimír Kaiser, ředitel archivu Ústí nad Labem připomněl, že jen o den později byl vydán zákaz činnosti lidových milicí.

Pětadvacet let po revoluci z Činoherního studia odešla najednou většina zaměstnanců. Divadlo zavřelo na jaře poté, co se herci nedohodli s magistrátem na jeho financování. Josef Kadeřábek se do budovy vrátil od té doby poprvé – exkluzivně pro Českou televizi.

Plzeň

Západočeský kraj byl v roce 1989 označován jako pevná hráz socialismu. Ale i tam se večer 20. listopadu konalo první – klíčové – setkání nespokojených občanů před Komorním divadlem Josefa Kajetána Tyla. Ten den se také ke stávce přihlásilo plzeňské Divadlo dětí Alfa. 

Podle Miroslava Antona, spoluzakladatele plzeňského Občanského fóra, se tehdy před velkým divadlem sešel malý hlouček lidí. „Byli tady studenti, kteří se tehdy připravovali na stávku, studenti tří vysokých škol, které tehdy v Plzni byly. Byli tady divadelníci a bylo tady pár lidí, snad bychom mohli říct z okruhu – tehdy se tomu říkalo – nezávislé iniciativy. A svolali jsme se telefonicky a takovou tou roznětkou mimo jiné bylo, že tehdejší Československá televize odvysílala šot krajského redaktora o tom, že v Plzni se nic neděje.“

Podle Miroslava Antona se účastníci domluvili, že se další den sejdou v divadle. „A že se po vzoru pražských divadel pokusíme uspořádat dialog s veřejností. Ale to se nestalo, protože divadelníci si sice odhlasovali stávku, ale na to konto ředitel Divadla Josefa Kajetána Tyla divadlo nechal zavřít a řekl, že tam žádné dialogy nebudou.“

O den později už lidé demonstrovali na plzeňském náměstí. Bylo to první spontánní setkání asi tří stovek odvážlivců. Velké betonové květináče fungovaly jako první improvizované pódium. „Divadla byla zavřená, lidé neměli kam jít, spontánně se to přesunulo sem. Nebylo tady žádné ozvučení. Byl tady megafon, který kdosi přinesl. Takže ta první prohlášení, která už jsme měli k dispozici, se tady četla přes megafon.“

Dne 25. listopadu na stejném místě demonstrovalo už pět tisíc lidí. O dva dny později za podpory zaměstnanců škodových závodů byla vyhlášena generální stávka.

České Budějovice

V Českých Budějovicích se první větší protesty odehrály až 21. listopadu. Přišlo pět tisíc lidí. Na unikátních archivních záběrech se poznala například Monika Němcová, členka tehdejšího stávkového výboru: „Je to výjimečné, že se Češi rozhodli, že nezůstanou sedět doma. My jsme takový národ, který raději sedí doma,“ dodala tehdejší studentská aktivistka.

Záznam pořídil na tehdy používaný formát Video 8 místní učitel a amatérský filmař Antonín Hoch. První demonstraci ještě natáčel z otevřeného okna v místě, kde pracovala jeho manželka. Do davu si netroufal. Při dalších protestech už stál přímo pod Samsonovou kašnou, ze které organizátoři promlouvali. 

Studenti mu zprvu nedůvěřovali, obávali se, že spolupracuje se Státní bezpečností. Jenže to bylo naopak. StB při natáčení sledovala jeho, což si ověřil už na jaře 1989. Antonín Hoch tehdejší události popsal takto: „Pohyboval jsem se s kamerou kolem Prioru a najednou mě obklopili tři lidé, mně neznámí, a chtěli na mně občanku a zatlačili mě – co tam jako děláme?“

Kazety s pro historiky mimořádně cenným záznamem z listopadu 1989 u něj ležely 25 let v šuplíku. Zkusil je uplatnit při 10. výročí v roce 1999, ale nebyl o ně zájem. Antonín Hoch k tomu dnes uvedl: „Teprve teď se mi ozval pan rektor, že se dozvěděl, že nějaké materiály mám, jestli by se nedalo něco použít. Tak jsem to znovu oprášil, co se dalo, jsem rychle převedl na DVD.“

Dnes se na záběry přišli podívat studenti z tehdejší stávkového výboru. Někteří se v davu ani nepoznávali, další neskrývali dojetí. Monika Němcová, členka stávkového výboru v roce 1989, řekla: „Je to úžasné, že se něco takového zachovalo.“ Záběry chce Monika Němcová ukázat i svým dětem: „I když si nejsem úplně jistá, jestli je to bude zajímat. Přece jenom je to dlouho a dnes žijí v úplně jiné době.“

Ze záběrů je nadšený i tehdejší farář v diecézi a pozdější kardinál Miloslav Vlk. Sám se s kněžími některých akcí aktivně účastnil. Miloslav Vlk řekl: „Jsem rád, že se takový dokument objevil, ať se jich objeví ještě víc.“ Unikátní dokumenty dnes předal jejich autor Jihočeské univerzitě. Ta je bude teď promítat studentům. 

Jihlava

V Jihlavě sametová revoluce začala s mírným zpožděním. Ještě 21. listopadu místní regionální deníky o dění v Praze mlčely. Pavel Svítil, spoluzakladatel jihlavského Občanského fóra v listopadu 1989, vzpomíná: „V našem menším městě to bylo zpočátku patřičně menší a patřičně zpožděné. My jsme přijeli 20. listopadu z Prahy s nadšením, že komunismus padne, že je tam 150 tisíc lidí, a tady v Jihlavě se odhodlal hlouček lidí.“

Ještě 23. listopadu se v Jihlavě dokonce konala okázalá oslava narozenin Klementa Gottwalda. Bylo to před budovou tehdejšího soudu, kde stávala Gottwaldova socha.

Pavel Svítil vzpomíná, jak jeho kolega doktor Holub šel ve středu mezi studenty na Vysokou školu zemědělskou, kde nikdo netušil, co se v Praze děje. „Byl odchycen zodpovědným pedagogem, ať se legitimuje, že bude předán SNB a bude hlášen zaměstnavateli jako podvratný živel.“

Místní lidé se o dění v Praze dozvídali jen kusé informace buď z rádia Svobodná Evropa, Hlasu Ameriky nebo od vysokoškoláků a herců, kteří přijížděli na náměstí ke kašně. Pavel Svítil k tomu dodává: „Takže ta revoluce tady až do generální stávky byla více méně činnost několika odvážných a zodpovědných lidí, kteří se opravdu nebáli.“

V menších městech a vesnicích se podařilo komunistický režim definitivně porazit až po generální stávce 27. 11. 1989.

Revoluce 1989 v krajských městech (zdroj: ČT24)