Před časem jsem na tomto místě napsal o možnosti, že jednou budou obranu našeho vzdušného prostoru zajišťovat létající roboti. Soustředil jsem se na otázku potenciální finanční výhodnosti dronu před pilotovaným strojem a také na jeho schopnost vyhodnotit krizovou či bojovou situaci a autonomně rozhodnout, jak na ni zareagovat. Co se však týče vlastní formy či, chceme-li to vzít více ze široka, filozofie nasazení dronu v boji, nechal jsem ji záměrně stranou, protože bych na ní dnes rád demonstroval, nakolik variabilní a pro budoucnost technicky a uživatelsky plodnou platformou dron může být.
Zpátky do budoucnosti
Když přijde na způsob nasazení dronu do vojenské akce, nemusí se vždy jednat jen o vzlet z letištní plochy. Postupně dochází k oprášení některých starých koncepcí týkajících se užití bojových letounů v podpůrných rolích. Jde například o ideu parazitického dronu, tj. bezpilotní stíhačky navržené tak, aby mohla být do bojové zóny transportována větším letounem například s cílem uspořit palivo a materiál jinak nutný pro větší samostatný stroj. Jak ukazuje text o okřídleném bojovníku vyskakujícím z vody, ani myšlenka vystřelovat drony do vzduchu z plně ponořené ponorky není ve své podstatě nic nového pod sluncem. Americkému námořnictvu posloužil odpalovací systém vyvinutý pro střely s plochou dráhou letu.
Dalším polem pro uplatnění kreativity při nasazení dronů je otázka, zda je nechat řídit člověkem. V tomto ohledu je potřeba připomenout, že když se řekne bezpilotní prostředek, tak to může, ale také nemusí znamenat, že jej nikdo nepilotuje, tj. že koná, co sám uzná za vhodné. Jde spíš o neobratnost zažitého českého překladu, protože anglické „unmanned“ znamená především „bez posádky“ a nikoliv „bezpilotní“ ve smyslu „bez lidské kontroly řízení“.
Snadno odvodíme, že existují tři základní kategorie míry autonomnosti dronu. První možností je dron řízený na dálku operátorem. Druhou variantou je ovládat dron na dálku jen částečně a nechat ho pro některé aktivity či fáze letu užívat umělou inteligenci. Až třetí možností je plně autonomní stroj, který se „rozhoduje“ sám.
Je možné, že se v budoucnu budou drony používat i v úzké součinnosti s letouny s lidskou posádkou. Dron tak bude například plně či částečně řízen nebo úkolován z paluby letounu a jeden pilot tak bude moci velet jak svému letounu, tak okolním dronům. Takové uskupení toho dokáže při bojové misi potenciálně násobně více, protože víc „uvidí“, víc „zasáhne“, vzájemně se ochrání atd. Na vrcholu rozhodovací pyramidy ale stále bude člověk. S tím pak souvisí myšlenka tzv. spolubojovníka (anglicky „buddy fighter“) - tedy dronu operujícího pod kontrolou pilotovaného letounu a navrženého k provádění „buddy attacks“ při konfrontaci s nepřítelem. Když těch robotických spolubojovníků bude více, má relevanci i myšlenka roje (anglicky „swarm idea“) a s ní spojená přírodou se inspirující umělá inteligence roje. Tento vnitřně spolupracující roj je někdy nazýván jako jedna entita slovem „swarmanoid“. Její princip je prostý. Skupina jinak primitivních dronů má společné vnímání a rozhodování a dohromady díky tomu vykoná více, než prostý součet částí.
Šedý svět dronů
Ve světě létajících strojů bez posádky jsou ve hře tři typy elementů. Prvním jsou „ovladače“ a spadá do nich pilot, operátor ovládající na dálku dron a umělá dronní inteligence. Druhou kategorií jsou „nástroje“, kterými jsou dron a pilotovaný letoun. Různým míšením a kombinováním těchto dvou kategorií pak dostáváme varianty popsané výše – od parazitických letounů a umělých spolubojovníků až po kolektivně myslící robotické roje. Není to tak, že na otázku „Má být dron řízen člověkem?“ existují jen dvě vzájemně antagonistické odpovědi. Nejedná se o extrémní volbu mezi člověkem a strojem. Aspoň zatím určitě ne. Lidskou kontrolu není radno odmítnout a pomoc strojů nelze přehlížet. Jde o to, na jaký stupeň škály „lidská kontrola – autonomní umělá inteligence“ budeme ochotni bojově a bezpečnostně zaměřený provoz dronů ochotni nastavit.