Díky minulosti se dokážeme posouvat dopředu, říká autor Příběhů 20. století Drda

Učil se kameníkem a knihkupcem, pracoval v dělnických profesích. Novinařina se mu podle jeho slov v mládí „přihodila“. Teď zachycuje vzpomínky pamětníků v cyklu Příběhy 20. století. Ten vznikl mimo jiné i z nespokojenosti s tím, jak média pracují s minulostí. Právě díky minulosti se totiž podle Drdy dokážeme posouvat dopředu, nutností je ale umět ji správně pojmenovat. O své práci i české žurnalistické scéně hovořil Adam Drda v dalším díle podcastu Background ČT24.

Už sedmnáct let se Adam Drda společně s Mikulášem Kroupou podílí na dokumentárním pořadu Českého rozhlasu Příběhy 20. století.

„Začali jsme to dělat, protože nám strašně vadilo, že se tady s minulostí pracovalo způsobem, že když se slavilo nějaké výročí, pořád mluvili ti samí lidé. Nebo přiběhli novináři a podrželi někomu mikrofon u obličeje a zeptali se třeba, kolikrát byl zraněn. Nás s Mikulášem zajímali osudy jako celek,“ popisuje prvotní impuls ke vzniku dokumentárního cyklu.

Podle Drdy byla na žurnalistické scéně i jistá díra na trhu. Například příběhům politických vězňů komunistického režimu se mediálně věnoval jen málokdo.

Lidem se podle jeho zkušenosti nejhůř mluví o nejbolestivějších vzpomínkách. „Soucítím s lidmi, snažím se jim rozumět. Vždycky mě zajímaly dějiny jednotlivce v rámci velkých dějin,“ vysvětluje Drda.

Zatímco shánění pamětníků z řad obětí režimu problém nebývá, s bývalými komunistickými činovníky už jsou rozhovory složitější. „Ti, co sloužili komunistickému režimu, odmítají častěji. Mají svůj naučený výklad a jsou hodně neradi, když ho narušujete nějakými otázkami, což já dělám,“ říká dokumentarista.

Komunistickou minulost vyřešenou nemáme, myslí si Drda

Ačkoli pamětníků z dob druhé světové války či poválečného období postupně ubývá, jsou podle Drdy stále další příběhy, které by se měly v dokumentárním cyklu zachytit. Třeba vzpomínky na roky po sametové revoluci. „Pro mě byla 90. léta obdobím, kdy najednou člověk mohl dělat strašně moc věcí, které předtím dělat nesměl,“ vzpomíná Drda. Například minulostí se ale v té době novináři příliš nezabývali.

„Nám ta svoboda spadla do klína,“ říká. „Nebyla tady moc velká potřeba se s tou minulostí nějak vyrovnávat,“ uvádí. „Kdybych měl dát příklad, tak třeba jak dlouho trvala očista justice od lidí, kteří v ní působili za komunismu? Strašně dlouho, do dneška to není úplně vyřešená věc,“ říká Drda.

„Nebyla moc tendence minulost pojmenovávat. My se posouváme dopředu tím, když pojmenováváme, co jsme udělali špatně,“ upozorňuje.

Od sazeče ke komentátorovi

Do samizdatového časopisu Střední Evropa nastoupil Adam Drda coby sedmnáctiletý mladík. Byla to jeho první novinářská zkušenost. „Časopis vedl Rudolf Kučera, politolog, a já jsem se k tomu dostal na základě osobního kontaktu, protože jsem začal chodit s jeho dcerou, kterou jsem si pak vzal,“ popisuje své novinářské začátky Drda.

K samotnému psaní se ale odhodlával pomalu. V redakci samizdatu si mezitím osahal například práci sazeče.

Naplno začal psát až v redakci Českého deníku v 90. letech. Právě tam začal poprvé psát politické komentáře. „Ty noviny byly svobodné, člověk mohl být kritický k věcem kolem sebe,“ říká. Po zkušenosti z Lidových novin, kde v sedmadvaceti letech vedl komentářovou rubriku, měl podle svých slov plné zuby celého mediálního prostředí a ucházel se o místo nočního hlídače v Radiu Classic. „Pak mi ale zavolal Vít Kolář z BBC a donutil mě, abych tam nastoupil,“ směje se.

„Někdy se stává, že lidé začnou s žurnalistikou mladí, a pak se dostanou do nějaké instituce a ona je zkazí. BBC měla opačnou tendenci, že z lidí dostávala to lepší,“ vzpomíná. V BBC Drda pracoval až do roku 2005, kdy v Česku přestala působit.

Právě počáteční roky 21. století označuje Drda jako nejlepší období české žurnalistiky. Zlom podle něj nastal v roce 2013, když Andrej Babiš koupil vydavatelství Mafra a celá situace se podle Drdy bagatelizovala.

„Mělo se to pojmenovat okamžitě, že to je něco, co je nepřípustné, aby aktivní politik, velkopodnikatel, předseda politické strany a později představitel státu vlastnil mediální koncern. To nejde. I kdyby ten člověk byl ze zlata. To jsou světy, které v demokratickém systému mají být oddělené,“ říká Drda.

Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, YouTube a Podcasty Google a Apple.