Do světa psala o listopadu 1989 v Československu. „Revoluce měla atmosféru zázraku,“ vzpomíná americká novinářka

Zpravodajové zahraničních médií a tiskových agentur v listopadu 1989 informovali svět o situaci v Československu. Redaktorka ČT24 Tereza Řezníčková hovořila se dvěma z nich, s tehdejší korespondentkou agentury AP z východní Evropy Alison Smaleovou a s novinářem Colinem McIntyrem, který v Praze od 50. let pracoval pro britskou agenturu Reuters.

Vy jste tu jako reportérka z východní Evropy začala pracovat krátce před sametovou revolucí. Jaká tu podle vás byla situace? Bylo to jiné oproti vašim zkušenostem z jiných zemí?

Alison Smaleová: Revoluce byla něco, co mělo atmosféru zázraku. Berlínská zeď už byla ve chvíli, kdy tady začala sametová revoluce, stržena. Tehdejší dění shrnoval plakát, který visel v centru města: „Polsko 10 let, Maďarsko 10 měsíců, Východní Německo 10 týdnů, ČSSR 10 dní.“ To vystihovalo rychlost těch dní, bylo to něco úžasného.

Něco podobného jsem zažila i v Berlíně tu noc, co byla stržena zeď. Bylo to něco, co se kumulovalo už od chvíle, kdy jsem přijela do Vídně jako hlavní korespondent AP pro střední a východní Evropu na začátku roku 1987. Přijela jsem z Gorbačovova Sovětského svazu. Bylo jasné, že věci byly v Moskvě podceňované a že to bude mít dopad ve východní Evropě. To jsme v tu chvíli věděli.

Vy jste situaci v Československu sledoval od 70. let. Jaké to bylo?

Colin McIntyre: Začal jsem už dřív. Můj první kontakt s Čechy byl, když jsem pracoval jako korespondent z Východního Německa a seznámil se s některými českými diplomaty na ambasádě. Ti samozřejmě podporovali Dubčeka.

Zastavovali se u mě v bytě – kde jsme věděli, že jsou štěnice – aby mě nabrífovali informacemi z východoněmeckého ministerstva zahraničí. Trvali na tom, aby v pozadí hrála hudba. Později jsme si uvědomili, že to není úplně dobrá věc, protože každý amatér to umí obejít. Každopádně, netrvalo to moc dlouho, než byli odvoláni do Prahy. V roce 1969 jsem sem jel na měsíc, těsně před prvním výročím okupace – a tehdy to začalo. Od té doby jsem do Prahy jezdil často.

Jak taková práce korespondenta během revolučních dní vypadala?

Alison Smaleová: Myslím, že pro novináře je vždy důležité vstřebat co nejvíc detailů, abyste z nich pak mohli sestavit věrohodný řetězec událostí. Pochopitelně, když se lidé snaží zasahovat do vašich reportérských svobod, je to těžší. Ale bylo to mírnější. Otázkou se spíš stalo, jestli vám stálo za to na konci komunistického režimu trávit čas mluvením s jeho představiteli. Na jedné straně tak bylo možné získat novinky, na druhé straně všechno, co dělali, bylo, že na vás chrlili Rudé Právo. A v tom případě vám stačilo jen přečíst si noviny.

Takže to bylo obojí jednoduché i těžké, ale to je tak vždycky. Nemyslím si, že je něco zvlášť složitého na autoritářských režimech, kromě toho, že jsou to autoritářské režimy a vy se je musíte snažit obejít.

Dalo by se říct, že tu byla během revolučních dní jakási komunita zahraničních novinářů? Pomáhali jste si?

Colin McIntyre: Byla, ale poměrně malá. Když jste malá skupina západních korespondentů, tak mezi sebou spolupracujete a sdílíte spolu informace, i když spolu pořád soutěžíte. Rozdíl mezi východním Berlínem a tím, co bylo tady, byl, že ve východním Berlíně nebyla disidentská komunita. Tak organizovaná disidentská komunita. Také tam nebyly ambasády, když jsem tam pobýval. Ty v Praze byly, takže jste mohli jít a mluvit s nimi.

Alison Smaleová: Jednu věc bych měla dodat. Samozřejmě se na jednu stranu režimu dařilo disent umlčovat, a to jednoduše tím, že lidi zavírali do vězení. A to se dělo po většinu času – hlavně když jsem tu já začínala.

Oba jste zažili počátky svobody slova v Československu, pamatujete si tu dobu? Jak se změnila práce novinářů? Dotklo se to nějak i vaší práce?

Alison Smaleová: Velkou roli hrálo založení Lidových novin. A myslím, že mnoho z nás novinářů mělo co do činění s Jiřím Dienstbierem, protože byl novinář už předtím v šedesátem osmém během Pražského jara. Měl mentalitu novináře a věděl, co jsme chtěli slyšet. Plus byl také zkrátka skvělým společníkem.

Colin McIntyre: A mluvil plynně šesti jazyky, což tomu pomáhalo.