Každá hlava státu potřebuje oficiální portrét. Do vizuální paměti národa se ale státníci často zapíší neformálnějším výjevem, než je profesionálně nastylizovaná fotografie ve školní třídě. Tomáš Garrigue Masaryk na koni, Václav Havel v krátkých kalhotách nebo Miloš Zeman v nafukovacím člunu se stávají symboly, které fungují třeba jako zástupci názoru v polarizované společnosti, či dokonce celé jedné éry v dějinách státu.
Masaryk na koni, Havel v krátkých kalhotách, Zeman ve člunu. I tak se prezidenti ukládají do kolektivní vizuální paměti
Kolektivní vizuální paměť, v níž jsou „uloženy“ české a československé hlavy státu, vzniká mimo jiné na základě konkrétních výjevů, které se opakovaně objevují v médiích, jsou vystaveny v muzeích a otisknuty v učebnicích.
Například první prezident samostatného československého státu vystupuje díky těmto výjevům v několika rolích. Vnímán je jako učitel, jako velitel na koni, ale i jako „tatíček“ Masaryk.
„Často už nejde o konkrétní fotografie, ale o symbol. Velkou zástupnou ikonu,“ podotýká teoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová. „Tyto symboly jsou velice funkční, zastoupí nejen Masaryka, ale dokonce celou éru Československa, zastíní všechny muže 28. října,“ upřesnila.
Havlovy kalhoty ve vyjednávání politických pozic
V případě prvního českého prezidenta Václava Havla je takovým symbolickým výjevem třeba jeho fotografie v kalhotách s příliš krátkými nohavicemi, které měl na sobě při své inauguraci v prosinci 1989.
„Stává se mezinárodní figurou a zároveň je tam tento moment jako otázka: Povedla se ta tranzice, nebo nepovedla?“ interpretuje tento symbol Průchová Hrůzová. Sdělení nese podle ní i v současné, polarizované společnosti. „Svoje politické pozice často vyjednáváme prostřednictvím symbolických figur a Havel takovou figurou určitě je, ty obrazy se používají,“ nepochybuje.
Dosluhující hlava státu Miloš Zeman se podle teoretičky do kolektivní vizuální paměti zapsal snahou vystupovat jako „běžný občan“, jako „jeden z nás“. Například upozorňováním na trávení dovolené na Vysočině. Nezapomenutelné se staly fotografie, na nichž prezident jeden z tamních rybníků přeplouvá na nafukovacím člunu.
Oficiální portrét: Důstojnost a lehká sympatie
„Různé generace si mohou pamatovat různě, protože mají další vrstvy populární kultury. Ale to přesto nesmazává ten společný základ, který jde mezigeneračně,“ upozorňuje nicméně. Takovým společným základem veřejného obrazu prezidenta je jeho oficiální portrét. Často vyvěšený ve školách, přestože zákon nic takové neukládá, jde tedy o přetrvávající výraz tradice a úcty.
Tradice ovlivňuje i očekávání spojená s podobou takového portrétu. „Očekává se zachycení vážnosti a důstojnosti, protože se přece jen jedná o vrcholného představitele nebo představitelku státu. Zároveň můžeme na těchto fotografiích sledovat lehký moment sympatie, naznačení lehkého úsměvu,“ popisuje teoretička.
8 minut
Rozhovor s teoretičkou vizuální kultury Andreou Průchovou Hrůzovou
Zápis do vizuální paměti je ovlivněn tím, kolik nástrojů vizuální komunikace funguje a kdo je ovládá. V nedemokratických režimech bývají neformální výjevy potlačeny. „V autoritářských režimech je vytvořena silná oficiální kultura toho, kdo, co, kdy a jakým způsobem může reprezentovat. Je to silně kontrolováno, aby byl budován jednotný obraz. Takže totalita či autoritářství nedává prostor kontravizualitě. Nechce ji, protože ohrožuje řád a normativitu,“ vysvětluje teoretička.
„Mužský pohled“ a první dámy
Jiné je rovněž vizuální vnímání žen a mužů v pozici hlavy státu. Z analýz mediálního zpravodajství vyplývá, upozorňuje Andrea Průchová Hrůzová, že lidé komentují političky i na základě jejich vzhledu. „V masmediálním prostředí neustále existuje fenomén takzvaného mužského pohledu, kdy jsou ženy hodnoceny pro jejich vzhled, jsou zpředmětňovány a redukovány na jejich tělesné znaky,“ říká.
Srovnává v této souvislosti roli dvou prvních dam: Michelle Obamové a Brigitte Macronové. Manželka bývalého amerického prezidenta podle teoretičky dokázala „prosadit ženský pohled“, stala se veřejným pozitivním příkladem ve vnímání Afroameričanek, ženského těla.
Francouzský prezident Emmanuel Macron s manželkou Brigitte
Žena francouzského prezidenta podle teoretičky možnost veřejné vnímání pozitivně ovlivnit nevyužila. „Samu sebe neustále prezentuje jako mladou ženu. Vidíme na její tváři, že nejspíše prošla plastickými operacemi. Je to škoda. Ve společnosti, která je silně ateistická, ve které přežívá kult mládí, by mohla přinést pozitivní příklad toho, že když můžeme oslavovat jiná těla, tak můžeme oslavovat také jiný věk,“ uzavírá Andrea Průchová Hrůzová.
